INVAZE 1968 Proti okupantům
Pět armád komunistických zemí Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem vpadlo do Československa v noci z 20. na 21. srpna 1968 na „žádost“zástupců konzervativního křídla Komunistické strany Československa.
20. srpna ve 23.40 oznámil na schůzi ÚV KSČ předseda vlády Oldřich Černík, že započala intervence vojsk Varšavské smlouvy na území republiky. Stalo se tak po snaze sovětského vedení zvrátit obrodný proces prosazovaný představiteli ČSSR od počátku téhož roku (pravděpodobně 3. srpna 1968 na bratislavském setkání zástupců jednotlivých států došlo k předání tzv. zvacího dopisu, kterým konzervativci vysvětlovali potřebu zásahu sovětských orgánů v ČSSR a žádali o intervenci). Na zasedání se dostavil i prezident republiky Ludvík Svoboda. Po bouřlivé debatě byla přijata rezoluce (v poměru 7:4) odsuzující okupaci a toto provolání telefonicky nadiktoval v půl druhé ráno Zdeněk Mlynář do Československého rozhlasu. Krátce před druhou hodinou ranní však bylo jeho vysílání po prvních slovech hlasatele přerušeno a nahrazeno propagandistickým vysíláním prosovětské vysílačky „Vltava“.
Stále ovšem fungovalo české vysílání rozhlasu po drátě, kde bylo provolání opakováno a od půl páté ranní bylo obnoveno i pravidelné vysílání rozhlasu. Ve zvláštním vydání Rudého práva 21. srpna 1968 se čtenáři dočetli: „Všemu lidu Československé socialistické republiky. Včera, dne 20. srpna 1968, kolem 23. hod. překročila vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky státní hranice Československé socialistické republiky. Stalo se tak bez vědomí prezidenta republiky, předsedy Národního shromáždění, předsedy vlády i prvního tajemníka ÚV KSČ a těchto orgánů. (…) Předsednictvo ÚV KSČ považuje tento akt za odporující nejenom všem zásadám vztahů mezi socialistickými státy, ale za popření základních norem mezinárodního práva.“
Intervenční vojska v počtu bezmála 750 000 vojáků, 800 letadel, 6 300 tanků a 2 000 děl začala pronikat do všech měst Československa. Od brzkých ranních hodin se začal stupňovat odpor obyvatel, který v průběhu následujícího týdne nabíral na síle. Právě spontánnost a nenásilný odpor občanů nakonec vedly ke ztroskotání pokusu konzervativních komunistů v čele s Vasilem Bilakem o sestavení dělnicko-rolnické vlády. Proreformní komunističtí představitelé v čele s Alexandrem Dubčekem byli odvlečeni do SSSR.
Již 22. srpna se v továrně pražské ČKD ve Vysočanech sešlo v utajení 1 219 delegátů XIV. mimořádného sjezdu KSČ, na kterém byl do křesla tajemníka opět zvolen Alexander Dubček a byly přijaty rezoluce odsuzující okupaci a požadující návrat internovaných představitelů. Sjezd organizoval řadu akcí odporu, které se projevily v následujících dnech.
Osudný protokol
Mezi 23. a 26. srpnem se konala v Moskvě na žádost prezidenta Ludvíka Svobody jednání československé a sovětské politické reprezentace, ke které se připojila i internovaná skupina představitelů KSČ okolo A. Dubčeka. Výsledkem bylo podepsání tzv. moskevského protokolu, který obsahoval závazné úkoly pro vedení KSČ, jako zákazy politických stran a nekomunistických organizací. Opětovně měla být upevněna úloha bezpečnostních orgánů, zavedena kontrola tisku a zahájeny personální výměny. Z dvaceti šesti přítomných českých a slovenských politiků odmítl podepsat pouze František Kriegel.
Protest československé vlády vyjádřil v Radě OSN 23. srpna 1968 ministr zahraničí Jan Hájek: „(…) jedná se o použití síly, které nemůže být nijak ospravedlněno“, aby o několik dnů později na nátlak Moskvy československá strana protest stáhla.
Odpor politický se během týdne změnil v postupné přijímání stavu okupace a v průběhu jednoho roku byli reformní komunisté ve vedení strany a státu nahrazeni těmi „normalizačními“v čele s Gustávem Husákem. V dubnu 1969 byl z přední pozice tajemníka ÚV KSČ sesazen Alexander Dubček, který ještě před svým odchodem z funkce spolupodepsal nechvalně proslulý pendrekový zákon.
Jinak reagovala veřejnost. 24. srpna se konala hodinová generální stávka. Snahy zastavit tanky demonstracemi a diskusemi se přelily do protisovětských nápisů a letáků. Národ přijal za své protestsongy J. Vomáčky „Běž domů, Ivane“a K. Kryla „Bratříčku, zavírej vrátka“. Sedmdesát tisíc Čechoslováků „hlasovalo nohama“a do října opustilo svoji zemi.
Tváří odporu proti okupaci se stala „první dáma televize“Kamila Moučková, která vysílala zpravodajství celý 21. srpen, než ji ze studia odvedli ozbrojenci. Populární hlasatelka musela ČST opustit v roce 1970. A kdo by neznal hudební symbol vzdoru, Martu Kubišovou a její píseň „Modlitba pro Martu“? Normalizační režim neodpouštěl. Od června 1970 nesměla být umělecky činná.
Třetím příkladem obrovské odvahy, vzdoru, ale také pomsty režimu je mnohonásobná světová šampionka, gymnastka Věra Čáslavská. V roce 1968 se zapojila do obrodného procesu svým podpisem pod „Dva tisíce slov“Ludvíka Vaculíka. Jen o několik týdnů později získala na olympiádě v Mexiku čtyři zlaté a dvě stříbrné medaile. Celý svět sledoval, jak při slavnostním ceremoniálu stála společně se sovětskou závodnicí na stupínku vítězů a v průběhu sovětské hymny odvrátila tvář od soupeřky a stoupající vlajky SSSR. Mezi sportovci se jako hrdinové zapsali také hokejisté československé reprezentace, kteří na světovém šampionátu ve Stockholmu 21. března a 28. března 1969 dvakrát porazili sovětskou reprezentaci.
Nejvyšší oběť
Radikální formu odporu zahájil svým činem 16. ledna 1969 student FF UK Jan Palach. Osudného dne se na Václavském náměstí v centru Prahy polil hořlavinou a zapálil. Učinil tak zřejmě i podle vzoru vietnamských buddhistických mnichů i polského občana Ryszarda Siwiece, který se na protest proti okupaci ČSSR upálil 8. září 1968 ve Varšavě. Smrt J. Palacha 19. ledna a následný pohřební akt 25. ledna byl mohutnou manifestací. Tento čin byl bohužel motivací pro řadu následovníků, kteří však formu upálení zvolili s jiným než politickým podtextem. V Plzni se pokusil upálit 20. ledna J. H., 21. ledna se domluvilo devět studentů v Trutnově, že spáchají hromadně sebevraždu na podporu J. Palacha, prášky požila pouze L. S., která byla převezena do nemocnice. 22. ledna se v Brně zapálil u Palachova katafalku M. M., ale byl uhašen. Vlna sebevražedných pokusů byla k nezastavení. Pochodní č. 2 s jasným politickým odkazem se stal Jan Zajíc, který svůj čin spáchal 25. února. A poslední pochodní s fatálním koncem byl Evžen Plocek, který se zapálil 4. dubna v Jihlavě a následkům podlehl 9. dubna.
Demonstrace v den prvního výročí okupace 21. srpna 1969 byly bezpečnostními složkami rozehnány. Začalo dvacetileté období represí a čistek.