Jak Werich v srpnu 1968 emigroval
Vpád okupačních armád měl vliv i na aktivity pohraničníků. Režim na „čáře“se dočasně změkčil.
Šok ze sovětské okupace proměnil v srpnu 1968 neúprosné příslušníky Pohraniční stráže v ochotné pomocníky ohrožených Čechů.
Pomocnou ruku pohraničníci při odchodu z republiky podali herci Janu Werichovi, ale vyšli vstříc také v jiných případech. Vyplývá to ze studie Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) o aktivitách pohraničníků v horkém létě 1968.
Rušení radiové komunikace okupačních jednotek, ukrývání ohrožených osob, ale též převádění lidí do ciziny.
I takové byly formy odporu „péesáků“proti srpnové invazi před 50 lety. „Protisovětské nálady umocněné obecně vzepjatým národním cítěním vyústily v aktivní zapojení příslušníků Pohraniční stráže do celonárodně celostranického vystoupení. Projevily se dokonce též jejich aktivním odporem,“uvedl historik Martin Pulec.
Velení Pohraniční stráže bezprostředně po 21. srpnu 1968 vydalo nebývale liberální rozkazy podřízeným. Omezovalo použití zbraně i útok psa „na volno“. Lidi bez dokladů od hranic po domluvě vraceli, místo aby je předávali k dalšímu postihu policii.
Pomoc Werichovi
Pohraniční stráž však hranice i otevírala. Zřejmě nejznámějším „klientem“, kterého pohraničníci po srpnové okupaci dostali do ciziny, byl proslulý herec Jan Werich s manželkou Zdenou.
Okupace 21. srpna 1968 „moudrého klauna“zastihla na jeho chalupě v jihočeských Velharticích. Po prosbě ředitele Československé televize Jiřího Pelikána se Werichových podle zmíněné studie ÚDV ujal velitel sušických pohraničníků Stanislav Pokorný.
Z Velhartic herce s chotí dopravil do Annína do rekreační chaty Pohraniční stráže. Odtud je pohraničníci vzápětí převezli do pohodlnější a méně nápadné soukromé chalupy podplukovníka Františka Majtnera v Alžbětíně.
O ochranu a zásobování Werichových se staral pohraničník František Vidlák. „Manželé Werichovi tady trávili čas posloucháním rozhlasu a televize a pod vlivem zpráv se začali hroutit. Oba často plakali,“popisují dokumenty rozpoložení prominentních hostů. Řešení Werich viděl v odchodu za hranice. K tomu měl i legální možnost, tedy platný pas a výjezdní doložku k cestě do Rakouska. Jít přes hraniční přechod se však umělec bál kvůli možnému zatčení. V pražském jaru se angažoval například podpisem dokumentu Dva tisíce slov. Dne 25. srpna důstojníci rozhodli Werichovým cestu přes „zelenou hranici“umožnit. Dohoda měla podle historiků několik podmínek, mimo jiné to, že Werichovi odjedou do Vídně, spojí se zde s československou ambasádou a nebudou hovořit na Rádiu Svobodná Evropa. Večer nastoupili Werichovi do služebního gazu olivové barvy. Od Majtnerovy chaty je auto odvezlo k železné oponě. Major Vidlák odemkl vrata v signální stěně, poté GAZ se zhasnutými světly sjel k bývalé celnici v Alžbětíně. Zde vystoupili a zamířili na německou stranu. „Ušli asi 100 metrů a na křižovatce hovořili s neznámou osobou, která pravděpodobně zavolala příslušníky GSG (německé pohraniční policie), neboť je během pěti minut odvezli,“popsala zpráva pohraničníků odchod Werichových do Bavorska.
Vyšetřování vyznělo do ztracena
Převedení Werichových zařadili „kádrováci“později k takzvaným „nestandardním jevům“u Pohraniční stráže. Ty pak vyšetřovala obávaná vojenská kontrarozvědka. Svodky vyšetřovatelů zahrnují dlouhý seznam prohřešků. Spojaři Pohraniční stráže například rušili vysílání okupační stanice Vltava a naopak svou radiovou techniku užívali ve prospěch Československého rozhlasu. Stalo se tak například v Českých Budějovicích.
Jan Werich se do Prahy vrátil z Vídně na podzim 1968. Návrat volil mimo jiné kvůli svému věku a zdravotnímu stavu.
Vyšetřování „nestandardních jevů“ve finále vyznělo do ztracena. „Nelze vyloučit, že bylo ukončeno na objednávku poté, kdy pominula vůle trestně stíhat zasloužilé strážce hranic, a nová garnitura si s nimi vyřídila účty pouze po stránce kariérní,“uvedl historik Martin Pulec.
„Manželé Werichovi tady trávili čas posloucháním rozhlasu a televize a pod vlivem zpráv se začali hroutit.“