Normální život za normalizace

Strach, schizofrenie, jiné řeči doma a jiné na veřejnosti. V mnoha z nás to zůstalo. Je to jako nemoc. Normalizace byla možná horší než teror. Nezabíjela tělo ani duši, ale zabíjela energii a odvahu. A přece jsme si všichni tak žili.

Teď vám řeknu o těch jedenadvaceti letech mezi dvojí autocenzurou.

Tu první jsem zažil jedenadvacátého srpna roku osmašedesátého. Bylo mi sedm a nakreslil jsem vůdce okupačních vojsk Grečka, jak se podělal. Máma mi doporučila, abych to spláchl do záchodu, což jsem učinil. Rodiče možná neměli strach, ale obavu jistě. Můj táta Valtr Komárek byl generálním sekretářem hospodářské rady, nejbližším spolupracovníkem Oty Šika. Když Sověti obsadili Maďarsko v šestapadesátém, takové lidi stříleli nebo zavírali na dlouhé roky. Máma a táta nemohli vědět, že u nás to bude jiné.

Jedenadvacátý listopad 1989. Se studenty filozofické fakulty v jejím podzemí vymýšlím hesla. Neuměle je kreslíme na transparenty. Napadne mě dost dobrý slogan: „naHradit Havla“. Chytřejší než obvyklé „Havla na Hrad“. Rozmluvili mi to. Prý by to mohlo být špatně pochopeno…

To mezi tím byla takzvaná „normalizace“. Havel nazval tu dobu bezčasím docela přesně. Na rozdíl od Julia Caesara, který dokázal opravit čas, který se v Římě v pětačtyřicátém před Kristem rozcházel se sluncem, Havel ten čas napravit nedokázal. Jenže za normalizace čas běžel jinak. Znám dámu, která prožila 40 let v područí komunismu. V osmašedesátém cítila naději a štěstí. Pak se to zavřelo. Otevřelo se to až za dvacet let. Pro ni už bylo pozdě. Rok nato zemřela. Normalizace nebyla bezčasí, byl to čas ukradený.

V září osmašedesátého jsem nastupoval do druhé třídy. Krásná paní učitelka byla vážná a mluvila o vlasteneckých hodnotách. Na rozdíl od strašidelného zážitku z brzkého rána jedenadvacátého srpna si nepamatuji přesně, co říkala, ale zamiloval jsem se do ní osudově. Rok nato, v devětašedesátém, už mluvila jinak a její oči byly prázdné.

Co byla normalizace? Byla to soft vražda národa.

Napoleon Bonaparte pochopil, že utlačované vrstvy mají obrovskou energii, když se jim dá příležitost. Generálové z chudých vrstev projevili genialitu a hrdinství. Hitler a Stalin to obrátili: pusťte energii lůzy ze řetězu. Řadoví esesmani, esámani a čekisti, to byla chudina, která si vyřizovala frustrace mnoha generací. Nic je nezastavilo, dali se ovládat jen vůdcem, který je pustil ze řetězu.

Normalizace byla měkkou formou této osvědčené „revoluce“diktátorů. Lidi vzdělaní a kompetentní byli hromadně odstrčeni a jejich místa zaujali lidé nevzdělaní a nekompetentní. Nehynoucím symbolem se stal král gerontokracie Miloš Jakeš, ale nejen on, celé politbyro, zoufalé v listopadu devětaosmdesátého. Jen jeden měl dostatek rozhledu a sebereflexe, aby spáchal sebevraždu.

Vzdělaní a kompetentní, jako můj táta, nebyli ovšem ubiti lopatou nebo posláni do dolů. Dostali právo na existenci. Ba všichni, kdo nesouhlasili s režimem, dostali právo na existenci. „Příjemnou“existenci v dostatku jídla i lihovin, jen víno bylo prachmizerné, pokud jste neměli kamarády na Moravě. Výměnou za měkký teror vyžadoval režim mlčení ve veřejném prostoru. Jistě, hospody prolézali Bretschneiderové, ale kdo nechtěl dělat absolutního frajera jako Magor Jirous, je poznal. Doma jste mohli říkat, co jste chtěli, v hospodě taky, veřejně jste chodili do prvomájových průvodů a psali slohy o dělnické třídě.

Pamatuji se, jak jsme si na gymnáziu vyzvedli prvomájové transparenty, při první příležitosti je zahodili a šli se líbat na rozkvetlou Letnou. Tedy ne všichni se všemi, ale spíše párově. Pamatuji se na vyšinulce, absolutně nevzdělané, arogantní a bázlivé tvory, profesory na filozofické fakultě. Učili mě vědeckému ateismu. Eskymáci našli na pobřeží mrtvou velrybu, přežrali se, dostali průjem a mysleli si, že je to trest bohů. Vážně tohle učili. Vedle nich vyučovali ale velcí duchové, učitelé světové třídy. Ti neměli hodnosti a důstojenství, ale bylo jim dovoleno vyučovat.

Můj táta směl dělat vědeckého pracovníka. Přivydělával si tím, že psal nevzdělaným profesorům vědecké práce pod jejich jménem. Dávali mu třetinu královského výdělku, takže jsme netrpěli hlady.

Uchytil jsem se u novin. Všichni jsme věděli, kde je míra toho, co můžeme napsat a co nemůžeme, a pokoušeli se balancovat na hraně. Byli jsme hloupí. Netušili jsme, jak je moc slabá. Pili jsme a vyváděli jak bohéma ve dvacátých letech, kamarádili jsme s nepřáteli režimu a nikdo nám nic neudělal.

Role byly dány: V soukromí si dělej, co chceš, na veřejnosti drž hubu a krok. Má maminka tomu říkala, nevím proč, „pozdravit u vrbiček“. Tak jsme zdravili u vrbiček.

Pánem byl prodavač, a ne zákazník. Pamatuji si vedoucího samoobsluhy, co neměl rád lidi. O něco lepší zboží, které nafasoval, nikdy nedal na pult, ale nechal je dočista zplesnivět ve skladu, aby se bližním pomstil. Táta byl, sice odstavený, ale politik. Dokázal se skamarádit se řezníkem, tak jsme měli dvakrát do týdne slušné maso.

Jedenadvacátý srpen osmašedesátého, to byla tragédie, šílená tragédie, důvěřivých elit a nenásilného důvěřivého národa. Jediné vyspělé země, která byla v geopolitickém pokeru obětována tatarstvu. Ale co byla normalizace? Ani tragédie, ani komedie, ani čas, ani bezčasí.

Heslo naHradit Havla se jevilo jako upřílišněné, nebezpečné i v době, kdy už to skončilo. A je to tak doteď. Strach, schizofrenie jiné řeči doma a jiné na veřejnosti v mnoha z nás zůstala. Je to jako nemoc, která tě drží na loži, i když bys chtěl lítat.

Normalizace byla možná horší než teror. Nezabíjela tělo ani duši, ale zabíjela energii a odvahu, bylo to umrtvení, brom…

A přece jsme si všichni tak žili…

Jedenadvacátý srpen osmašedesátého, to byla šílená tragédie důvěřivých elit a národa.