Jak nevyprávět dětem o vraždách a bezpráví
Na konci sedmdesátých let a celé osmdesátky jsme se o okupaci Československa v roce 1968 ve škole neučili. Až nyní, kdy mi do padesátky zbývají tři roky a je to právě půlstoletí od invaze, mě napadla otázka: Proč nám rodiče nevyprávěli skoro nic o srpnu 1968?
Jsou dvě možnosti. Zaprvé: Bylo to takové trauma, že bylo lepší o tom nemluvit. Co by nám povídali? Že přijeli vojáci s tanky a samopaly, rabovali, ponižovali, a kdo se jim postavil, toho zavraždili? Proč si připomínat něco, na co bychom raději zapomněli?
Pak je tu možnost číslo 2. Chtěli nás ochránit. V komunistickém Československu vládl v sedmdesátých a osmdesátých letech strach. Udávalo se, ze msty, ze závisti, občas i z přesvědčení. Pravda je, že kdybych před ruštinářkou, která nás tři roky po sobě nutila držet hodinu ticha za mrtvé sovětské komunisty, začal ve škole vyprávět o tom, co si rodiče myslí o okupaci, mohly být potíže.
Bez ohledu na režim, rozdělení příslušníků národa podle povahy – ostatně stejně jako podle všeho ostatního – pěkně definuje Gaussova křivka. To je taková ta čára, kterou zjednodušeně můžeme popsat jako obrys hory Říp. Na levém úpatí se nacházejí ti největší prevíti, na opačné straně šlechetní, odvážní, úctyhodní lidé. A mezi tím jsou ti ostatní. Na úrovni vrcholu křivky – tam, kde je masa hory Říp nejmocnější – se nachází nejprůměrnější, nejpřizpůsobivější z nás. Nalevo od vrcholu to jde od nejčetnějších hajzlíků po nejobludnější individua, směrem vpravo vzrůstá míra šlechetnosti a klesá počet jejích nositelů. Tak to bylo před dvěma tisíci roky, před padesáti lety, je tomu tak i dnes.
Jen na vysvětlenou, to, že největším prevítům patří levá strana Gaussovy křivky a lidem nejšlechetnějším její pravé zakončení, nesouvisí s politickými preferencemi a dělením na levici a pravici. Nalevo od vrcholu mohou být i zdánlivě úctyhodní lidé pravicového smýšlení, kteří jsou ve skutečnosti hajzlíky či prevíty. Někdy to ale dopadne tak, že vlevo v politice je i u Gausse.
Minulý týden jsme se od předsedy českých komunistů dozvěděli, že Rusové za invazi nemůžou, neboť v ní hlavní roli hráli Ukrajinci. „Historie byla ze sta procent zfalšována. Nikdo nenapíše, že celá idea je postavena na pozici proti Rusku,“citoval Vojtěcha Filipa deník The Guardian. Svou interpretaci historie podložil argumentem, že Brežněv byl z Ukrajiny.
Filipova slova by bylo možné vzít za důkaz, že neexistuje karma. Kdyby existovalo něco, co člověku v určité fázi života spočítá všechny hnusárny a nespravedlnosti, jichž se dopustil, svíjel by se šéf komunistů přinejmenším v křečích bolestivého studu. Jenže stejně jako neexistuje karma, nevyskytuje se u některých lidí jedna důležitá vlastnost – svědomí. Je pravda, že Filip nikoho nezavraždil dávkou ze samopalu, ani nikoho nepřejel tankem, ale jeho ideologické vyprávěnky o tom, že invaze byla „realitou bipolárního rozdělení světa za studené války“jsou pro hodnocení jednoho z nejtraumatičtějších okamžiků naší novodobé historie pěkná čuňárna.
Vůbec nám byl ta letošní kulatá osmičková výročí čert dlužen. Co se asi dozvíme na konci září, až si budeme připomínat osmdesát let od konference v Mnichově, po níž Československo muselo odevzdat Hitlerovi část území? A jakpak to asi bude vypadat na konci října, kdy se bude slavit sté výročí založení Československé republiky?
Jestli to takhle půjde dál a lidé budou čím dál rychleji mluvit než myslet, a ještě než domluví, bude to v médiích, uvidíme, co se stane s Gaussovou křivkou českého národa, až se příští rok přiblíží třicáté výročí Listopadu. To teprve bude tóčo.