Pískot a řev kazily pamětníkům pietu
uctili i odhalením nové upravené desky na budově rozhlasu.
Ne všichni ale přišli na místo jen protestovat. Pro většinu to byla možnost uctít padlé a pro některé i možnost zavzpomínat si na to, jak sami okupaci prožili.
Připomenout si srpnové události přišla i Věra Homolová, která v té době pracovala jako redaktorka v rozhlase. „Vysílala jsem společně s redaktorem Oldřichem Ungrem od začátku okupace ze strašnického studia. Z rozhlasu nám posílali zprávy, já jsem je překládala do angličtiny a pak vysílala. Na pietní setkání chodím každý rok a tohle bylo to nejbouřlivější, které jsem kdy zažila,“popsala Homolová.
Obchody bez potravin
Zavzpomínat na srpen 1968 přišel i Jan Obruča. „Tehdy mi bylo osm let. Když jsem se ráno vzbudil, tak jsem slyšel rozrušené hlasy z rádia a maminka s babičkou mi řekly, že nás obsadili Rusáci,“líčí Obruča. „Tenkrát jsme bydleli v Jizerských horách a já měl strach o tatínka, protože pracoval v Praze. Naštěstí se mu ale nic nestalo. I jako malý kluk jsem chápal vážnost situace,“popsal Obruča.
I během okupace se ale podle něho vtipkovalo. „Lidé chodili hodně nakupovat, protože si mysleli, že bude válka. Na pultu byla ruská vejce a někdo prohlásil, že to jsou okupantská vejce,“vzpomínal s úsměvem.
Podobnou zkušenost měla i paní Líba z Prahy. „Lidi vykupovali všechno zboží z obchodů. To byly hrozně dlouhé fronty. Když jsem večer šla do obchodu, tak na mě nezbyla ani čtvrtka chleba,“popsala paní Líba.
Sama bydlela v té době na okraji města, kudy tanky do centra projížděly. „Byli jsme z toho vykulení. Tehdy mi bylo 17 let a studovala jsem na gymnáziu. Náš pan ředitel byl prozíravý a školu zamknul. Nechtěl nás pustit na žádné protesty. Byla jsem za to ráda, protože když se mě pak o pár let později v práci ptali, co jsem v 68. dělala, řekla