Češi nejsou rasisté
Eva Berkyová zná zdravotnictví ve čtyřech státech Evropy. Romská sestřička o svých pacientech
Češi bývají často označováni za xenofoby. Zdravotní sestra romského původu Eva Berkyová, která pracuje na jednotce intenzivní péče v neratovické nemocnici, má ale jinou zkušenost. „V Německu mě odmítla pacientka, na Slovensku si ode mě pacient nenechal píchnout injekci. Zato v Česku mám asi štěstí na lidi,“říká Berkyová, která pracuje zároveň jako domácí ošetřovatelka v Německu. Proto ví, že pracovní podmínky sester v České republice nejsou nejlepší.
Kdy vás poprvé napadlo, že byste se mohla stát zdravotní sestrou?
Už když jsem byla malá. Moje máma byla nemocná. Zemřela, když jí bylo jen 39 let. Zůstaly jsme po ní čtyři děti bez otce. Mámě jsem pomáhala, když byla nemocná, a nastoupila jsem také na střední zdravotnickou školu. Když umřela, chtěla jsem toho nechat, ale nakonec jsem školu dokončila. Jednu dobu jsem také pracovala jako sociální pracovnice, měla jsem na starosti pět set Romů. Bylo to na slovenském sídlišti u Rimavské Soboty. Moc mě to ale nebavilo. Seděla jsem věčně v kanceláři a dělala administrativu. Bylo to nezáživné.
Po škole jste tedy nastoupila hned do nemocnice?
Ano, v jedné slovenské nemocnici jsem nastoupila na neurologii, oddělení JIP, kde jsem zůstala devatenáct let. Když moje děti začaly studovat na vysoké škole, rozhodla jsem se zkusit pracovat v Rakousku. Práci mi tam sehnala spolužačka ze střední. Ale neuměla jsem slovo německy.
Přesto jste to zkusila?
Ano, nastoupila jsem jako ošetřovatelka. Měla jsem na starost paní, která byla po mrtvici. Dva týdny předem jsem si alespoň na papír napsala fráze: jak se jmenuji, pozdrav a podobně. Vzala jsem si dovolenou z práce a nastoupila na dva týdny tam, na zkoušku, a zalíbilo se mi to. To bylo v roce 2003, vydržela jsem tam nakonec sedm měsíců a pak jsem šla dělat ošetřovatelku do dalších rodin. Dala jsem výpověď v nemocnici a jezdila pracovat do Rakouska.
V současné době ale pracujete v neratovické nemocnici. Proč zrovna tam?
Přistěhovali jsme se za dětmi, které bydlely v Praze. Pořád jsem ale dojížděla do Rakouska, později také do Německa. Manžel měl ošetřovatelský kurz ze Slovenska, který ale v Česku neplatil. Musel si udělat nový kurz, jenže ho stejně nechtěli zaměstnat, protože má leukemii a je po transplantaci kostní dřeně. Nakonec získal místo v Nemocnici Neratovice a já přišla za ním.
V čem se nejvíc liší práce v české nemocnici od ošetřovatelky, která se stará o lidi, kteří jsou doma?
Určitě v přístupu k pacientovi, který je v domácím prostředí. Stará se o něj rodina a navíc jsem tam já. Mám na starosti jediného pacienta, ne jako v nemocnici, kde jich mám víc najednou. Teď mám paní, která je napojena na umělou plicní ventilaci, má žaludeční sondu a veškeré přístroje jako v nemocnici, ale je doma. Na jednu stranu je to výhoda. Na druhou stranu si uvědomujete, že tam vždycky není po ruce lékař, takže když se něco stane, musíte jednat.
S pacienty trávíte spoustu času. Jaké mezi sebou máte vztahy? Daří se vám držet profesionální odstup?
Co se týče pacientů v nemocnici, tam už jsem si zvykla, dokážu si udržet odstup, i když mě pořád dostane, když například zemře někdo mladý. Ale u pacientů v Německu je to jiné. O současnou pacientku se starám už třetím rokem. Jezdím k ní vždy na tři týdny, další tři týdny jsem doma, takže tam dohromady strávím půl roku. Má sice amyotrofickou laterální sklerózu, je ochrnutá, ale rozumově vnímá všechno. Je pro mě jako rodina. Když pláče, pláču s ní. S pacientem v Německu jsem do doby, než zemře nebo jde do domova seniorů. Nikdy například nezapomenu na rodinu, kterou jsem měla před čtyřmi roky v Rakousku. Byla jsem u nich jako člen rodiny, dostávala jsem od nich dárky.
Jak se k vám chovají čeští pacienti? Reagují nějak na to, že jste Romka?
Nevím, jestli mám štěstí na lidi, ale v Česku jsem se nikdy nestřetla s žádnými rasistickými poznámkami. Někteří pacienti jsou maximálně překvapení, když k nim poprvé přijdu, ale žádný mě nikdy neodsoudil. To se mi stalo na Slovensku a v Německu, v Česku nikdy.
Jakou negativní zkušenost odtamtud máte?
V Německu se mi stalo, že jsem přišla k pacientce a měla jsem s sebou kolegyni, která mě měla zaučit. Řekla mi, že slyšela, že mě ta paní nechce, protože jsem Romka. Prý kvůli tomu i volala do agentury. Ta paní mě nechala dělat všechno, třeba obstarat zahradu, měla jsem třeba vyplít hrášek. Přijela ke mně na vozíku a kritizovala, že to nedělám dobře, všechno bylo špatně. Dělala jsem, co mi řekla, a nakonec mi řekla, že si to rozmyslela a že můžu zůstat, ale já to odmítla.
A jakou špatnou zkušenost máte ze Slovenska?
Setkala jsem se s pacientem, který si ode mě nechtěl nechat píchnout injekci. Moje kolegyně mu řekla, že pokud na tom trvá, tak zkrátka injekci nedostane. Nakonec si to rozmyslel.
Možná, že v nemocničním úboru přece jen máte větší respekt. Neslýcháte nějaké narážky, když jdete po ulici?
Napadlo mě to samé, ale ani na ulici jsem se s tím nesetkala. Nevím, ale asi mám opravdu štěstí na lidi. I když se říká, že tu je větší diskriminace než na Slovensku... Nevím, viděla jsem to všude okolo, ale tady jsme s mužem šťastní.
V českých nemocnicích momentálně chybí asi dva tisíce zdravotních sester. Čím to je podle vás způsobeno?
Nízkými platy. To je určitě na prvním místě. Jenže dále to jsou pracovní podmínky, protože čím dál tím víc ztěžuje práci sester administrativa.
Vystudovaly jsme, abychom se staly zdravotnickými pracovnicemi, ale místo starostí o pacienty se musíme neustále zabývat dokumentací a na pacienty nemáme čas.
Eva Berkyová
Vystudovala Střední zdravotní školu v Lučenci na Slovensku. Ve zdravotnictví pracuje od roku 1984. Začínala na interně ve slovenské nemocnici. Pracovala postupně na Slovensku, v Rakousku, Německu i v Česku. V současnosti pracuje jako sestra na jednotce intenzivní péče v neratovické nemocnici. Zároveň je zdravotní ošetřovatelkou v Německu, kde navštěvuje pacienty u nich doma.
Kolik času vám administrativa zabere?
Je to tak padesát procent pracovního času. Děláme ji každý den, musíme zapsat veškeré údaje o pacientovi, příjem, propouštění, léky.
Proč tedy také neskončíte s prací v Česku a nejdete nastálo do zahraničí?
Protože kdybych chtěla pracovat v nemocnici v Německu, musela bych udělat rozdílové zkoušky, což by možná nebyl takový problém. Ale nechtěla bych tu nechat manžela, který neumí německy. Nemyslím si ale, že bychom tam byli šťastnější. Němci jsou chladní. Češi a Slováci mají například jiný přístup k nemocným členům rodiny. Němci se příbuzných často nezeptají, jak se mají, nezajímají se, nejsou k nim vůbec přívětiví.
Co si myslíte o tom, že zdravotní sestra musí vystudovat střední školu a alespoň jeden rok vysoké školy?
Jsem proti tomu. Studium jde na úkor praxe. Jsme sestry, máme se starat o pacienty. Lékař je ten, který ví, co a jak podat, jak léčit.
Průměrný plat zdravotních sester se pohybuje okolo 31 tisíc hrubého. Kolik by měly sestry brát, aby to odpovídalo tomu, co dělají?
Je to málo, nejsme dobře ohodnocené. Některé nemocnice neumějí sestry motivovat k tomu, aby zůstaly. Jsou nějaké příplatky, ale nejsou adekvátní. Když nastoupí sestra, která vystudovala bakaláře, má stejný plat jako sestra, která tu práci dělá 20 let. A když to srovnám třeba s tím Německem, tam je průměrný plat okolo 75 tisíc korun za měsíc. Ale netroufám si říct, kolik by měla být minimální mzda, to záleží na okolnostech práce.
Ve zdravotnictví pracujete od roku 1984. Co se od té doby změnilo?
Kromě mnoha metod a přístrojů, které nám ulehčují práci, určitě vztahy mezi zdravotnickým personálem. Na odděleních jsme dřív byli jako rodina, lékaři se sestrami úzce spolupracovali. Teď tomu tak není, protože na to není čas. Lidskost vymizela.
Je to vidět i u pacientů, že se doba změnila. Lidé jsou ve stresu, jsou zrychlení. Často ani nepoděkují za péči, kterou jsme jim věnovali. Přitom by stačilo, kdyby přišli a poděkovali, ale to se stane jen málokdy.