Afghánští metalisti učí Íránce, jak duní Metallica
Kapelu Arikayn tvoří potomci uprchlíků. Ze všeho nejvíc milují rockové balady
Ladislav Kryzánek redaktor MF DNES
ikdy nejspíš nestanou v čele hitparád ani nevystoupí na velkých západních festivalech.
O to jim ale tolik nejde. Spíš vůbec. Členové kapely Arikayn jen chtějí hrát heavy metal podle svého gusta, a to v zemích, jako je Írán nebo Afghánistán, není ani dnes úplně samozřejmé.
S touto „žhavou“oblastí světa máme spojené spíše zarputilé ajatolláhy nebo bradaté válečníky Tálibánu, pro něž bývala moderní hudba urážkou Alláha.
Přesto tam občas z pódií duní divoké rockové balady Metalliky i působivé vlastní skladby těchto místních věrozvěstů tak exoticky vonící svobody.
A mladí Íránci (a v poslední době také Afghánci, neboť Arikayn loni uspořádal velký koncert v oblasti afghánského Bamjánu) prý kapelu zbožňují čím dál víc. Hudba, kterou hraje, dobře vystihuje jejich sny a představy, v nichž nefigurují rozličné středověké příkazy a zákazy ani islámští radikálové. V tomto smyslu jsou rockeři z Arikaynu apoštoly nového lákavého světa, který leží tam kdesi na Západě a který by mladí chtěli blíže poznat.
Čtyři členové Arikaynu však sami museli mnohé vytrpět, než se mohli chopit elektrických kytar. Jsou potomky afghánských uprchlíků, kteří s miliony dalších odešli do Íránu jen s pár nejnutnějšími věcmi v uzlíku během tamní války se Sověty. Íránci na ně vesměs koukali a mnozí dosud koukají skrz prsty. Nebo je přímo nenáviděli, protože si mysleli, že jim budou brát práci.
Jedním z důvodů, proč se jejich mladí potomci chopili kytar, je to, že věří, že díky rocku se mohou zbavit prokletí diskriminovaných uprchlíků. Tak se v Íránu totiž stále cítí.
Stále se scházejí v tesařství
„Bylo to a dodnes je pro nás všechny velice těžké,“říkal basák skupiny Muhammad Rézai. „Když však stojíme na pódiu a hrajeme své písně, stáváme se těmi lidmi, jimiž chceme být,“dodal.
Přestože mladé Íránce i Afghánce svojí hudbou docela pobláznili, netopí se v penězích jako nějaké západní star.
Všichni členové kapely musí pracovat, aby uživili sebe i své rodiny. Dodnes se ke zkouškám scházejí v tesařské dílně Hakima Ebrahímiho, frontmana kapely, na okraji Teheránu, kde bez ustání víří mraky pilin a bzučení motorových pil. To jen na krátký čas střídá řinčení kytar a burácení bubnů.
Když však spustí svůj velký hit Afghánistán, rockovou baladu inspirovanou právě Metallikou, špína okolo je rázem nedůležitá. V tu ránu vstupují do svého vlastního světa, rázem jsou těmi, kým chtějí být.
„Tady je Afghánistán, lidský život tu nic neznamená, cesta do nebe vede právě odtud, zabít člověka je tady snadné,“zpívá zaníceně Hakim Ebrahími a lidé okolo vědí, že tomu tak opravdu je.
V jiné skladbě zase texty Arikaynu zpochybňují praktiky Tálibánu, jindy vyjadřují lítost nad tím, že tamní ženy jsou nuceny pařit se v burkách.
Vznikli v roce 2013. Už od samého počátku s nimi vystupuje i žena, pohledná kytaristka a zpěvačka Soraja Hosejníová. S tím však bývají čas od času patálie. Stejně jako ostatní na avantgardní íránské umělecké scéně musí i „Arikayni“bojovat s náboženskými fanatiky, pro něž je všechno západní šmahem zkažené a zkorumpované.
„Na jednom z koncertů na Teheránské univerzitě jsem jako žena nesměla být přímo na scéně, mohla jsem zpívat pouze vokály v pozadí,“uvedla Soraja Hosejníová pro agenturu AP. „Cítila jsem se potom dost divně.“
Bubeník dal přednost Itálii
V poslední době se zdá, že kapelu dohání nepříjemná realita. Afghánští uprchlíci v Íránu, kde se také kvůli znovuzavedeným sankcím ze strany administrativy prezidenta Donalda Trumpa nyní ekonomice moc nedaří, jen obtížně shánějí práci, a tak mnozí začali dávat zemi vale. Zkusíme to dál na Západě, říkali si.
Mezi nimi se do Evropy vydal také zručný bubeník Arikyanu Akbar Bachtiáry. Skončil prý v Itálii – bez práce.
V krizi se tak ocitl i Arikayn. Přijít o secvičeného hudebníka, to by pro kapelu mohla být smrtící rána. Hakim Ebrahími však věří, že momentální nepřízeň osudu skupina přežije: „Ještě jsme neřekli poslední slovo!“