Karnátaka – frontová linie mezi lidmi a slony v Indii

Ani se mi nechtělo věřit, když jsem četla, že když Izrael před 70 lety vznikal, jeho první premiér Ben Gurion jedl k večeři kousek sýra, rajčete a chleba.

Mnoho Židů, kteří tehdy po holokaustu přicházeli, žilo v kibucech, kde se stravovali ve společné jídelně. Máloco asi nasvědčovalo tomu, že se Izrael o sedm desetiletí později stane zemí, jejíž kuchaři budou dobývat svět.

Z představy, že stravování v kibucu muselo být něco jako česká školní jídelna před rokem 1989, mě vyvádí 53letý Offer Greenberg, který v jednom z nich vyrůstal. „Nevařilo se tam špatně. Na výběr bylo tak ze čtyř druhů jídel a mas, vařené zeleniny,

Jógéš měl sotva čas uvědomit si, jaké nebezpečí mu hrozí. Pracoval na kávové plantáži na jihu Indie a ušlapal ho divoký slon, kterého znervóznily výbuchy petard, jejichž cílem bylo ho zaplašit.

„Všechno se stalo tak rychle. Slon se náhle vynořil z křovin, ušlapal ho a zmizel,“popisuje Jógéšův mladší bratr Giríš onen osudný den z loňského prosince.

Osmačtyřicetiletý muž, otec dvou dětí, žijící v jihoindickém státě Karnátaka, tak rozšířil řady Indů, které každoročně sloni usmrtí.

Osídlení v Indii, jejíž počet obyvatel (1,24 miliardy) neustále roste, se saláty,“vzpomíná. „Každý si mohl vybrat, na co měl chuť,“dodává s tím, že luxus to sice nebyl, ale jídlo bylo výborné.

Nakonec izraelská snídaně, která u mě zdatně konkuruje slavné anglické, se zrodila v kibucech. Místní jsou na ni hrdí, se dá objednat skoro všude: ať už v hotelu, nebo kavárně.

Podle šéfkuchaře Ejala Šaniho, který vlastní v Tel Avivu několik vyhlášených restaurací, revoluce v izraelské kuchyni začala asi před třiceti lety. „Tehdy se Židé, kteří přicházeli jak z Evropy (mj. Francie, Španělska, Polska, Ruska), tak z arabských zemí (Iráku, Libanonu, Maroka, Jemenu), začali rozvzpomínat stále více rozšiřuje do přírodních oblastí, kde byli dosud pány sloni. To způsobuje škody na obou stranách. Platí za to totiž nejen lidé, ale také sloni. V posledních osmi letech jich zahynulo na 700.

Někteří byli zabiti elektrickými ohradami, otráveni nebo ubiti. Jiní zahynuli při střetu s vozidly přetínajícími jejich migrační trasy.

V tomto boji leží Karnátaka, kde žije přes 6 000 slonů, tedy 20 procent této populace v Indii, na frontové linii.

„V poslední době každoročně sloni zabijí 30 až 40 lidí,“říká C. Džajarám, představitel úřadu pro volně žijící zvířata v Karnátace.

Indické úřady podobně jako většina těch, kdo jsou nějakým způsobem zataženi do této složité situace, nevědí, co s tím. „Je velmi obtížné uniknout demografickému tlaku a rozvoji,“říká vysoce postavený vládní úředník, který nechce být jmenován. „Nemáme řešení, musíme se učit žít s touto skutečností,“dodává.

V Karnátace lesní strážci odchytávají problematické slony, jichž je stále více, a odvážejí je do tábora v Dubare. Jeho zaměstnanec J. C. Bháskar přirovnává tábor k vězení, jídla. V jedné brazilské, v centru sekulárního Tel Avivu, kde bylo menu plné jihoamerických specialit z masa, mi servírka odmítla na závěr dát cappuccino. „Jedla jste maso. Máme tu skvělou černou brazilskou kávu,“řekla mi s úsměvem. Podle židovských pravidel se totiž nesmí míchat maso s mlékem.

Argumentovala jsem tím, že nejsem věřící, že je mi to jedno. Jenže servírce to jedno nebylo.

„My jsme ale košer restaurace,“usmívala se dál. „Takže tu brazilskou kávu? Je vynikající.“

„Ale já jsem turista. Doma si také vypiji kávu s mlékem po jídle,“nedala jsem se. „Vždyť to cappuccino ale ve skutečnosti jde spíše o převýchovné centrum pro slony, kteří však odsud již nevyjdou.

„Připravíme ohradu ještě předtím, než jsou pochytáni, rozložíme seno a odejdeme. Pak jim necháme nějaký čas k odpočinku a začínáme je krotit,“vysvětluje.

Jeden z obyvatel tábora Súrja usmrtil Jógéše a ještě dalšího muže. Mohutné zvíře s velkými kly má nohu spoutanou řetězem, aby neuprchlo.

Sloni v táboře, jichž je 28, přitahují turisty, kteří se baví tím, že se od nich nechávají postříkat vodou.

Všichni místní činitelé i ochránci zvířat však přiznávají, že takový tábor

Právě Tel Aviv znalci dobrého jídla stavějí mezi takové destinace pro gurmány, jako je Paříž anebo New York. Na své si tu přijdou vegetariáni, milovníci ryb anebo i hamburgrů. Ty jsou v Izraeli od loňského roku obzvlášť trendy a restaurace se předhánějí, s čím ještě zaujmou, není vhodným řešením. Jedinou účinnou metodou, jak zabránit střetu člověka se slonem, je podle Vinóda Krišnana z nevládní organizace na ochranu přírody šíření informací. „Všechno se již vyzkoušelo, ale bezúspěšně. Včetně příkopů, ohrad či plotů nabitých elektřinou a petard,“říká. „Jak vidíte, žádná fyzická bariéra slony nezastaví,“ukazuje pozůstatky ohrady, která měla chránit kávovou plantáž.

Jeho organizace zdokonalila systém umožňující vesničanům signalizovat slona a lépe se mu vyhnout. „Instalovali jsme podél hlavních cest, kudy sloni chodí, výstražné panely a tak se dají sehnat burgery ze skopového nebo i vegetariánské.

Největší radost tu nejspíš budou mít ti, kdo si potrpí na lokálnost, bio a zdravou výživu – sušenky bez cukru nebo zdravé nanuky, ty tu prodávají jen z ovoce či z arašídového másla a hořké čokolády. Žádné olivy z Řecka či pomeranče dovážené přes půl světa.

Pravda je, že nejvyhlášenější restaurace v Tel Avivu, které se ocitly mezi tisícovkou nejlepších na světě, nejsou zrovna místem, které by se daly s českou průměrnou mzdou poznávat.

Ale ochutnat se dá Izrael i na trzích. Slavný je Mahane Jehuda v Jeruzalémě, tržiště v Akku a v Tel Avivu pak Ha’karmel. Na posledně zmíněném se dá prý sehnat úplně všechno – i vepřové. Ale nedoporučuji to zkoušet, koukali se na mě zle, když jsem se zeptala. Asi jsem to vzala za špatný konec.

Na stáncích tam jinak uvidíte všechno. I speciální obchod s chalvou, než jsem do něj vešla, ani jsem si nedokázala přestavit, že tahle sladká pochoutka může mít tolik chutí: s fíky, pistáciemi, vlašskými ořechy, mandlemi…

Vedle hromad všemožného ovoce a zeleniny jsou tu stánky s kořením, místními sýry, pečivem i místním pivem: to nejslavnější je Goldstar. V okolí jsou pak cenově přijatelné restaurace, hlavně s kuchyní Židů z Jemenu, i když nejen ty.

Jí se hlavně to, co se zrovna sklízí. Ostatně, bývá to i nejlevnější. Na 95 procent jídla v Izraeli je z místních zdrojů. Například touto dobou pomalu končí sezona manga a brzy Izrael zaplaví granátová jablka a plody opuncie. Na řadu pak přijdou pomeranče.

„Pomeranče už v květnu nekupuju. To už nebývají šťavnaté,“říkala mi kdysi Revital, učitelka ze severního Tel Avivu. Izraelci jsou mlsní, mnozí muži se rádi chlubí, jak dobře vaří – recepty považují za rodinné stříbro a neprozradí je.

Špatné restaurace tu nemají šanci na dlouhou existenci. I díky tomu, že stejně tak jako dobré jídlo mají Izraelci v oblibě i sociální sítě a chytré telefony. Každý se tak rychle dozví, kterým místům se raději vyhnout.

Doporučení tu má velkou váhu. Jedním ze zvyků Izraelců, když přijedou do jiného města, je, že se zeptají místních, kde se tam dá dobře najíst. Konkurence je velká, a tak narazit na opravdu mizernou restauraci je docela umění či – velká smůla. I v zapadlém bistru, kde je falafel se zeleninou za 10 šekelů (cca 60 korun), což je na místní poměry velmi levné, se dá dobře najíst.

Že jídlo v této zemi neznamená jen něco, čím je třeba zaplácnout žaludek, vystihuje ještě něco: nejvíce ulic v izraelských městech podle databáze Mapa Ltd. nese jména jako: Olivová, Hroznová, Datlová či Mandlová. a pomocí e-mailů informujeme o přítomnosti slonů. Tím se podstatně snižuje riziko setkání člověka se slonem,“říká.

Tato opatření jsou možná díky tomu, že v posledních letech v Indii vzrostl počet chytrých telefonů a poplatky za internet jsou tu jedny z nejnižších na světě.

Více než půl roku po smrti bratra Giríš nadále vídá stáda slonů poblíž plantáže, kde pracuje.

„Nic se nezměnilo,“konstatuje zatrpkle. „Vesničané nemohou udělat nic jiného, než že je odeženou, ale oni se zase vrátí, protože stejně jako my nemají, kam jít,“dodává. (AFP, ČTK)