Důchody: nejde o drobky

Příští si rok si každý důchodce měsíčně přilepší zhruba o tři stovky. Jenže tím se nevyřešilo to nejpodstatnější – důchodová reforma. Jen se načas zalátala díra, která se brzy zase objeví, protože bez změny systému to v budoucnu nepůjde.

Na středeční mimořádné schůzi poslanci volili mezi původní sněmovní, tedy v podstatě vládní, variantou změny zákona o důchodovém pojištění a upravenou senátní verzí. Rozhodli se pro první z nich. Z pohledu podnikatelské veřejnosti šlo – omlouvám se senátoru Vystrčilovi, ministryni Maláčové a především desítkám tisíc dotčených důchodců – o neprincipiální spor.

Problém není v tom, zda je při přidělení tisícikorunové prémie k penzi férovější neopomenout matky s dětmi, co odešly do důchodu dříve, a spoluobčany, kteří delší čas pobírají invalidní penzi (podstata senátní verze), anebo oceňovat ty, kteří odešli do důchodu později, než mohli, a déle se tak sami o sebe finančně starali (preference původní sněmovní varianty).

Nakonec z čistě technického hlediska existuje konsenzuální řešení, které by vyhovělo oběma táborům – kdyby se prémie vyplácela buď od okamžiku dosažení 85 let, nebo po uplynutí 25 let od první splátky důchodu podle toho, které datum nastane dříve. Stále existuje hypotetická možnost dosažení konsenzu dodatečnou novelou, byť se některým z důchodců začne vyplácet prémie později.

V tom podstatném se oba návrhy nelišily. Plošně se všem důchodcům měsíčně zvýší důchod zhruba o 320 korun. Tato plošnost dále posílí prvek rovnostářství v našich státních penzích, když poměr mezi nejvyššími důchody a těmi nejnižšími poklesne, a společně se zmíněnou prémií vyvolá dodatečné rozpočtové výdaje v řádu 15 miliard korun ročně. Čím se toto mimořádné a přitom trvalé zvýšení mandatorních výdajů pokryje? Nelze se divit senátorům, že výslovně nestanovili, na čem má vláda ušetřit nebo odkud se mají vzít mimořádné příjmy, protože jim to nepřísluší. Bohužel to neřešila ani sama vládní předloha novely zákona o důchodovém pojištění.

Iracionalita, až neodpovědnost je o to větší, uvědomíme-li si, že novela přichází souběžně s plánem sestavit i pro příští rok schodkový rozpočet. Ano, důchodový účet, tedy rozdíl mezi vyinkasovaným pojistným a vyplacenými penzemi, se po 8 letech vymanil z minusu a bude tomu tak nejspíš i v příštím roce, ale příznivá hospodářská situace nebude trvat věčně a bilance se znovu dostane do záporu, z něhož se bez systémových změn s ohledem na stárnutí populace sotvakdy dostane. Navíc je třeba připomenout, že na příjmové straně důchodového účtu hrají prim odvody zaměstnavatelů, které patří k nejvyšším na světě, a nepřispívají tak ke konkurenceschopnosti české ekonomiky ani nestimulují konvergenci tuzemských mezd v rámci EU.

Senioři si zaslouží důstojné stáří. Stát by pro to měl vytvořit podmínky, promyšleně a přesvědčivě. Není to možné bez důchodové reformy. Už aktuální novela měla být provázena nástinem hlubších změn, které vláda hodlá navrhnout. Aby bylo zřejmé, že nejde o populistickou změnu nanejvýš tak související s blížícími se komunálními a senátními volbami, ale o případný dílčí prvek srozumitelného komplexního řešení.

V uplynulých desetiletích se analýzou penzijního systému a doporučeními ohledně jeho úprav zaobíralo několik expertních komisí, dva týmy vedl Vladimír Bezděk, v čele posledního stál Martin Potůček. Přes dílčí rozdíly lze z jejich závěrů dovodit, že dlouhodobé udržitelnosti systému by prospělo vícezdrojové financování, zvýšení principu zásluhovosti neboli ekvivalence a efektivnější rozložení mezigeneračního břemene.

Dnešní průběžně financovaný státní důchod (tzv. první pilíř) si zaslouží změny, neboť jeho nastavení přímo vybízí k politickému zneužívání bez ohledu na budoucí rozpočtové dopady. Spoléhat se na první pilíř je krátkozraké. V jeho rámci dnes přibližně dva ekonomicky aktivní poplatníci připadají na jednoho důchodce. Jenže v důsledku demografického vývoje se prodlužuje střední délka života a zároveň klesá podíl ekonomicky aktivních lidí na populaci, což je evropský trend. Poměr počtu přispívajících do průběžného systému penzí a těch, co z něj čerpají, se tak snižuje. Penze průběžně financovaná z rozpočtu by nejspíš měla mít skutečně více prvků solidarity než zásluhovosti. Pro tento pilíř je však nutné s ohledem na demografii obnovit postupné zvyšování věku odchodu do průběžně financovaného důchodu.

Z hlediska rozumné reformy je zásadní zvýšit pro důchodce relativní význam zbylých pilířů či zbylého pilíře. Výraznější roli by měl hrát určitě tzv. třetí pilíř – tím by nemuselo být jen dobrovolné spoření na stáří, ale i jiné zdroje, jako třeba příjmy z pronajímaného majetku pořízeného v době ekonomicky aktivního života. Rozvoj pobídek k individuální dobrovolné odpovědnosti by měl být součástí důchodové reformy. Seniorský věk není nečekanou nehodou a přiměřené soukromé spoření či jiná forma materiálního zabezpečení na stáří se musí stát samozřejmostí i v české společnosti. Zda a v jaké podobě bude existovat i tzv. druhý, kapitálový pilíř, záleží na dohodě politických sil.

Poslední pokus o druhý pilíř skončil neúspěchem. Poučením je, že úspěch reformy předpokládá shodu napříč politickým spektrem (jinak jedna vláda změnu prosadí a druhá vzápětí zruší), že šťastnou konstelací pro přijetí reformy veřejností není doba hospodářské krize a že zavádění nových prvků musí být důsledné a přesvědčivé.

Současné období růstu je pro reformu ideální a nová vláda by s kroky v této oblasti neměla váhat. Všechny dílčí parametrické změny, jako třeba právě poslední novela, by měly být zřetelně prezentovány jako promyšlená součást cílených zásadních systémových změn.

Období růstu je pro reformu důchodů ideální a vláda by s kroky v této oblasti neměla váhat.