Úhoř v pojišťovně

Když v pražské Spálené ulici číslo 14 vstoupíte do budovy První české vzájemné pojišťovny, spatříte na pozadí velkolepé vitráže kašnu, jíž dominuje kovová plastika chlapce se svítícími květy. Kašna je vyložena krásnou mozaikou a na jejím dně poněkud nepatřičně spočívá plastová roura. Při troše štěstí vzápětí zjistíte proč. V očekávání pamlsku z ní vyjede její nájemník: úhoř říční jménem Pepík.

Občas se píše, že prvního úhoře vypustil do kašny ve Spálené ulici otec Jana Wericha, který v pojišťovně pracoval jako úředník. Není to pravda, úhoře pojmenovaného Pepík sem roku 1912 (podle jiných pramenů 1914) nasadil zřízenec pojišťovny pan Oulík, jenž ho údajně chytil ve Vltavě a pak se o něj také dlouho staral. Malému Janu Werichovi však Pepíka jeho otec Vratislav nejednou ukazoval: „Já si pamatuju, že tatínek si vyhrnul rukávy a otočil tu svou naškrobenou manžetu a vysypal ouhoře z roury. Ten tam zběsile jezdil, Jeníček tleskal ručičkama, a pak zase zalez do tý roury – ten ouhoř.“

Tentýž úhoř Pepík – pro přesnost ho označujme jako Pepíka I. – žil v kašně ve Spálené ulici i tehdy, kdy Jan Werich provozoval s Jiřím Voskovcem Osvobozené divadlo, kdy hrál v Císařově pekaři a pekařově císaři, kdy vydal Fimfárum, a dokonce i tehdy, kdy jako starý muž účinkoval ve filmech o panu Tau. Slavný Pepík I. uhynul až v srpnu 1976, tedy 64 (nebo snad 62) let poté, co ho pan Oulík do kašny přinesl.

Zní to téměř neuvěřitelně – tím spíš, že v přírodě se úhoři dožívají zhruba čtvrtinového věku – ale asi není důvod stáří Pepíka I. zpochybňovat a ptát se, jestli se mezi lety 1912 a 1976 náhodou v kašně pojišťovny nevystřídalo Pepíků víc. Uvádí se totiž, že ve švédském akváriu žil jeden úhoř dokonce 85 let a jiný v dánské studni 55 let. Před několika roky dokonce proběhla světovými médii zpráva, že ve studni na jihu Švédska strávil úhoř jménem Ale celých 155 let! V tomto případě bych ovšem byl přece jen poněkud skeptičtější, a to tím spíš, že avizované potvrzení Aleho věku na základě analýzy otolitů (tělísek z uhličitanu vápenatého, která jsou uložena ve váčcích rovnovážného ústrojí) nebylo doposud zveřejněno.

Pepík I., jemuž přiznejme pobyt ve Spálené ulici po dobu 64 (nebo přinejmenším 62) let, se po svém úhynu stal exponátem Národního muzea a v kašně ho vzápětí nahradil Pepík II. Jak dlouho v ní tenhle Pepík pobýval, se mi zjistit nepodařilo, v roce 1993 však Česká pojišťovna informovala, že do kašny umístila dalšího úhořího následníka. Jestli to byl Pepík toho jména třetí, těžko říct – a už vůbec nelze odhadovat, kolikátý je ten dnešní Pepík. Ale za návštěvu stojí, to zcela jistě!

A ještě douška: Alespoň některé z Pepíků bychom měli označovat spíš jako Pepiny, Pepči nebo Pepičky. Úhoři ve sladkých vodách jsou téměř výhradně samice. Pepík I. přitom pocházel patrně z Vltavy a Pepík snad III. z jižních Čech.