Jubilea jsou jako lis na vzpomínky
Tahle jubilea jsou jako lis na vzpomínky. Vždycky dokážou přivést na svět nová svědectví, nové dokumenty a příběhy. I kdyby měl člověk pocit, že se už všechno stokrát psalo, objevují se – a právě pod tlakem výročí – další pamětníci, fakta nebo souvislosti. Je to mimochodem jedna z fajn výzev novinářské práce, zdroj radosti pro autora a snad i doklad užitečnosti naší profese.
Teď čerstvě jsme to zažili s výročím osmašedesátého roku. Televize objevila třeba neuvěřitelně kvalitní barevný film z tehdejších pražských ulic natočený jakýmsi katalánským obchodníkem. Nebo záběry, které pořídil Fin, ale tehdy se bál, aby jejich zveřejněním neohrozil svou zemi. V našich novinách se objevila nová historická fakta o počtech obětí okupace.
A našli se lidé, kteří až nyní vytáhli na světlo světa svoje fotky. Jako třeba komunální fotograf, kterého zná půlka Plzně, protože od něj má doma svatební snímky. Ale to, že tehdy pořídil a v obavách schoval jeden z nejucelenějších fotografických souborů z událostí roku 1968 ve městě, nevěděl asi nikdo. A třicet let ve svobodných poměrech trvalo, než se rozhodl svůj poklad zhodnotit knižním vydáním.
Pak je tu ještě druhá rovina vzpomínání – ta se odehrává přímo v hlavách lidí, kteří euforii šedesátých let a ostrý střih oné srpnové noci sami zažili. Někdo to odskákal, někdo obešel, někdo podlezl. Tisíce lidí měly potíže a miliony pochopily, jak se potížím vyhnout.
Bylo by to dneska jinak? Nejde totiž jen o vzpomínky – jedním ze smyslů těchto jubileí je i to, aby si člověk uvědomil, do jakých situací se může dostat, jaké jednání je správné a jak by jednal sám. Jasně, teď to dobře víme. Ale možná jenom do chvíle, než nás osud postaví před podobná rozhodnutí, jaká museli lidé dělat tehdy.
V dějinách se to opakuje pořád dokola. Nedávno vyšla knížka o plzeňské Škodovce za protektorátu, která přesvědčivě dokládá, že i tehdy se měl nad válečné poměry dobře každý, kdo nereptal a pracoval pro režim, zejména ve zbrojovce, jakou byly strojírny v Plzni. Bylo by to dneska jinak?
Pro dříve narozené, zmíněnou okupací a následnou normalizací dotčené lidi je nemálo podstatné, že oslavu jubileí teď nikdo neřídí, nezakazuje ani nenařizuje. Je tu obrovská nabídka informací, a koho to baví, ten zažívá hody. Koho to nebaví, nemusí omdlévat v pionýrském šátku u pomníků ani dřímat na politickém školení.
Minulý režim podobnými manýry přivodil lidem nevoli i vůči událostem nebo osobnostem, které si úctu zasloužily. A odpor k jubileím v občanstvu pěstoval už od věku těch pionýrských šátků. S osmašedesátým je to přesně naopak. Připomínat se směl leda kriticky, ale radši vůbec, čímž mu komunisti zajistili věčnou slávu. Ale především to byl skutečný dějinný zlom a lidé mají s tou dobou spojené autentické, extrémně silné zážitky a emoce.
Právě dnes je taky jedno jubileum související s osmašedesátým – 25. srpna v noci vytáhli ruští vojáci personál vysílače Krašov na severním Plzeňsku ven z budov, mnohé v pyžamech. Byl to jeden z posledních vysílačů, který dál přenášel svobodné vysílání. Rozstříleli všechno, co blikalo, pobořili budovu, neúspěšně zkusili odstřelit stožár. Zaměstnance vyhnali do polí a zmizeli.
Proč to ničili? Mohli vysílač obsadit a šířit z něj svoji propagandu, láme si hlavu nad vzpomínkou jeden z techniků, který řádění zažil. Odpověď ani po padesáti letech nemá. Třeba se však jednou i tohle dozvíme.