Věčná naděje Richarda Wagnera
Vneděli posledním koncertem vyvrcholil první ročník festivalu Věčná naděje. Jeho posláním je oživit hudbu autorů, kteří za války tvořili v terezínském koncentračním táboře. Koncerty se konaly v Terezíně a v pražském Rudolfinu a jednou z dramaturgických opor festivalu byl světově uznávaný český skladatel židovského původu Gustav Mahler. A právě závěrečný koncert festivalu byl vyčleněn tělesu Gustav Mahler Jugendorchester. Jeho členy jsou studenti hudebních škol z celé Evropy, na místa v orchestru se konají náročná výběrová řízení. Dirigenti se střídají, ale vždy se jedná o renomované osobnosti. Letos orchestr řídí Lorenzo Viotti, na koncert v Rudolfinu si dal do programu Mahlera, Šostakoviče a Wagnera.
Povytáhl jsem obočí, a nejen já. I někteří členové Mahler Jugendorchestru se podivili nad zařazením Richarda Wagnera do pražského programu. Co měl nebo má společného s ostatními autory prezentovanými na festivalu Věčná naděje? Určitě ne to, že by si s finanční dopomocí krále postavili vlastní divadlo pro inscenace svých opusů. Nezáviďme však Wagnerovi úspěch, kterého se dočkal za svého života. Zasloužil si jej.
Vážnější námitka vychází z jeho antisemitismu, s nímž se věru netajil. Probudila ho v něm snad chudoba v době jeho mládí, snad zlost na jeho současníky, skladatele Felixe Mendelssohn-Bartholdyho a Giacoma Meyerbeera. On však tuto frustraci vztáhl na celý židovský národ, o kterém v článku Židovství v hudbě mimo jiné napsal, že Židé nejsou schopni vytvořit původní hodnoty, jen dovedně imitují, parazitují a profitují. Nebyl to Wagnerův ojedinělý výpad tímto směrem. Židy obviňoval i z úpadku německé kultury.
Hudební vědci, historici i koncertní umělci Wagnera brání, že jeho antisemitismus nevybočoval z tehdejších zvyklostí, že nebyl agresivní a nevyzýval k násilí. Ale o 50 let později už se našel vůdce, který k násilí na Židech vyzýval a uskutečňoval je. A Wagner, jeho osobnost i dílo, se mu přitom stal oporou a inspirací.
Mnozí namítnou, že skladatel nemůže být odpovědný za to, jak byl jeho odkaz zneužit. Do značné míry ne. Ale když někdo chová v srdci nenávist a tu zobecní a zveřejní, tvrdím, že je odpovědný za to, jak se společnost jeho nenávisti chopí. Ezoterici říkají, že myšlenka je čin. Přesně formulovaná a na veřejnost vydaná myšlenka je činem i bez ezoteriky, tak jako tento můj článek je mým činem. Představme si, že by Wagnerova stať nesla myšlenku „mějme úctu k Židům“. Zdali by se i pak nacistický vůdce tak blízce přátelil s Wagnerovou rodinou?
Žádná z těchto úvah mi nebrání v tom, abych dvě hodiny obdivoval a tři hodiny protrpěl Mistry pěvce norimberské. Rád půjdu obdivovat úžasného Tristana a Isoldu třeba do toho Wagnerova divadla v Bayreuthu. Ale proč na festival Věčná naděje?