„Popelnice džihádu“rozhodne, zda chce boj
Kolem Idlíbu se rozjela vysoká hra o to, jak skončí syrská válka
Poslední syrská bitva je na spadnutí už měsíc, ale nemusí být, pokud bude Turecko šikovné.
Paradoxně jediní, kteří v ní chtějí bojovat, jsou ti, kteří v ní budou poraženi.
Jde o Idlíb, poslední kus „užitečné“Sýrie, kterou potřebuje režim Bašára Asada ještě získat, aby mohl občanskou válku prohlásit vojensky prozatím za uzavřenou.
Vládní vojska se rozmisťují, na moři poblíž se hromadí ruské válečné lodě, americké taky, a zesiluje válka slov. Američané už dopředu obvinili režim Bašára Asada, že v Idlíbu chystá chemický útok, zatímco Rusové obvinili tamní džihádisty, že ho dopředu naaranžovali sami.
Ale to opravdu důležité se odehrává za mnohem méně dramatických okolností, protože jednání u stolu obvykle nebývají kovbojka.
Jde o to, jestli se džihádisté vzdají a rozpustí.
V Idlíbu jsou napěchovány skoro tři miliony lidí, dvakrát tolik, co před válkou. Spousta uprchlíků – a spousta džihádistů. Ti druzí sem byli poslední dva roky odkládáni jako do popelnice: když už byla nějaká oblast téměř dobyta, byl těm nejtvrdším, kteří chtěli dál bojovat, nabídnut přesun i se zbraněmi do Idlíbu. V dané chvíli to bylo rozumnější než pokračovat s nimi v městské válce uprostřed civilistů. Šetřilo to obyčejné lidi, vládní vojáky i samotný režim, protože každá z posledních bitev byla na Západě setrvačně popisována černobíle romantizujícím stylem z prvních let bojů. Jenže „prodemokratičtí bojovníci“jsou mrtví nebo jim už dávno narostly džihádistické plnovousy.
Teď džihádistické a radikální skupiny ovládají tři čtvrtiny Idlíbu. Mezi největší patří bývalá pobočka al-Káidy v Sýrii a její nástupkyně v zemi. Celkem je tam podle odhadů údajně až sedmdesát tisíc bojovníků (i když padesát tisíc by bylo asi realističtější). Jak ukázaly minulé boje, kdy pár stovek džihádistů drželo trosky týdny, je to v každém případě obrovská síla.
Navíc tihle muži jsou džihádistická smetánka. Jsou v boji ostřílení, ideologicky pevní jako sovětský komisař a nechtějí to zabalit, což už dokázali tím, že raději přešli do Idlíbu, než aby složili zbraně. Jako by Berlín v roce 1945 bránil výkvět SS.
Jsou dvě věci, které s nimi mohou hnout. Zaprvé syrské zbraně a ruské bomby, zadruhé Turci.
Tomu prvnímu by dříve či později podlehli, ale nezdá se, že by se do toho Asadovi a Rusům chtělo. Propagandisticky by hodně krváceli. Turci mají taky problém. Pokud by došlo k ofenzivě, vtrhla by k nim armáda uprchlíků, protože to mají jen přes hranici.
Navíc má Turecko zvláštní zodpovědnost: diplomaticky řečeno, má na idlíbské džihádisty silný vliv.
Nyní se je podle dostupných zpráv snaží přemluvit, aby složili zbraně a – obrazně řečeno – oholili brady. Je to součást plánu, na němž se Turci dohodli s Ruskem. V podstatě se mají ti nejtvrdší radikálové uchýlit pod vedení těch méně tvrdých, s nimiž by se potom dojednalo politické řešení s Asadem.
O něco podobného se snaží i Rusové, i když nemají ani zdaleka takový vliv jako Turci.
Je to vysoká hra o to, jakým způsobem nahrubo skončí syrská válka.
Kolem Idlíbu panuje už měsíc lehká hysterie. Asadův útok se předpovídá každý druhý den, experti s jistotou vykládají, že to bude frontální ofenziva ve stylu parního válce, jindy jsou si zase jistí, že to bude symbolická ukázka síly na malém prostoru. Čili nikdo nic neví.
Turecko ale pro jistotu vyslalo na hranice Idlíbu i dovnitř jednotky jako pozorovatele, aby přece jen odradilo případný Asadův útok.
Tím získá i víc času na jednání. Bude při něm potřebovat vysloveně akrobatickou obratnost: šéf někdejší pobočky al-Káidy už řekl, že vzdát se by byla zrada.