Když více neznamená lépe

České vysoké školy nabízejí více studijních míst, než je u nás maturantů. Počet studentů se za třicet let zvýšil dvojnásobně. Je to cesta ke vzdělanému národu, nebo jen honba za tituly?

Bc., Mgr., Ing.… Nevím, jak velcí byli tehdejší velkouzenáři, ale vím, jak malí jsou někteří ministři-magistři, navíc hrdí na svůj titul. Titulomanie spojená s představou, že vzdělání lze získat rychle a bez námahy, pak ovlivňuje výběr školy, kam se pro tituly jezdí. A podle toho, co vyplouvá na povrch, byl a je v tomto směru výběr určitě veliký. Nejezdilo se jen na právnickou fakultu do Plzně...

Nedávno mne někdo varoval: při cestě vlakem v jistém městě (které má vysokou školu) nevystupuj! Na otázku proč jsem se dozvěděl, že prakticky každý, kdo tady na nádraží vystoupí, se rychle stane docentem.

Školský svět naruby

Naše vysoké školy nabízejí více studijních míst, než je počet maturantů v naší zemi! U maturit v loňském roce uspělo 51 650 studentů, mezi nimi jsou i absolventi učebního oboru s maturitou, kteří většinou odcházejí do praxe. Jistě, na naše vysoké školy přicházejí i cizinci, hodně studentů je ze Slovenska, ale i tak je problém kvalitně pokrýt vysokoškolskou nabídku.

Soukromé školy nabízejí asi 10 procent z celkového počtu studijních míst. Jen málokdy se na soukromých školách objevují programy, které veřejné školy nemají. Nabízejí soukromé vysoké školy nadstandardní kvalitu výuky? Jsou i jiné atributy studia na soukromých vysokých školách? Stačí sledovat reklamy nabízející bakalářský titul „za rok či za dva“. Navíc v plné polovině soukromých vysokých škol lze studovat kombinovaně, ne formou prezenčního studia, vyžadujícího denní docházku do školy. Pamatuji v 60. letech minulého století takové distanční studium medicíny. Naštěstí brzy skončilo, starší lidé těžko vstřebávali znalosti z anatomie či fyziologie...

V současné „vysokoškolské džungli“na cestě k titulu vznikají bakalářské či diplomové práce studentů, které vedou, nebo spíše nevedou mnohdy problematičtí pedagogové. Ti studenta neznají, možná neznají ani příslušnou literaturu, a pak při hodnocení jeho práce nevědí, zda v ní prezentované myšlenky jsou jeho, či opsané. Děkan se pak omlouvá a ostuda je na světě. Z mnoha pohledů je to ostuda školy. Studentů na jednoho učitele bývá mnoho, mnohdy práce vedou externisté, kteří nejsou se školou nijak spjati. Předložení a obhajoba práce se bere jen jako formální záležitost, nikoli jako vyvrcholení studia a prokázání toho, co se student naučil.

A máme vůbec dostatek kvalitních vysokoškolských učitelů pro takové množství studentů? Kolik těchto učitelů je nuceno si přivydělávat jinak, aby finančně zajistili rodinu? Odborný asistent s doktorátem (Ph.D.) mívá plat nižší než učitel na střední a mnohdy i než učitel na základní škole. Již Karel Čapek v roce 1920 řekl, že jakákoliv reforma školství „musí začít reformou na univerzitách“; ty totiž připravují budoucí pedagogy, kteří ovlivňují kvalitu všech nižších stupňů vzdělávání.

Poručíme větru, školám

Jistě, potřebujeme vzdělaný národ, ale dosáhneme toho zvyšováním počtu vysokoškolských studentů? Co získáme tím, když naplníme doporučení některých „odborníků“? Tedy že se vysoké školy budou muset naučit vzdělávat i ty, které dříve odmítaly, případně naučit vzdělávat i ty, kteří pro špičkovou úroveň předpoklady nemají. To mi připomíná komunistické „poručíme větru, dešti“.

Samozřejmě lze mít v populaci vyšší procento vysokoškolsky vzdělaných osob v bakalářském stupni. Když se bakalářské studium zavádělo, žili jsme v představě, že tak po maturitě připravíme mladé lidi lépe do praxe. Ti se však snaží studovat dál, zejména když nároky nejsou moc vysoké. Do praxe odchází pouze 13 procent bakalářů! V tom jsme na světové špičce.

My nepotřebujeme výrazně navyšovat počty vysokoškolských absolventů, absurdita tohoto pohledu se jasně ukázala například v požadavcích na vysokoškolsky vzdělané zdravotní sestry. My potřebujeme rozumně nastavit celoživotní vzdělávání, dát lidem čas a možnost, aby mohli odborně růst a rozvíjet se. Ne na ně tlačit, aby získávali tituly. Stát by měl řídit školství z hlediska svých praktických potřeb s přihlédnutím k demografickému vývoji a mentálním schopnostem nás všech. Přemýšlejme o tom.

Již Karel Čapek řekl, že reforma školství musí začít na univerzitách: ty totiž připravují pedagogy.