Anketa Co jste chtěli dělat v dětství a co vás nakonec přivedlo k současnému povolání?
Hana Šuláková forenzní entomoložka
Vyrůstala jsem na vesnici, kde jsme měli velké hospodářství. Nejprve jsem chtěla být veterinářkou. Ve škole se ukázalo, že mám nadání na matematiku. Nakonec však zvítězila láska ke zvířatům. Vystudovala jsem střední zemědělskou školu a později Mendelovu univerzitu. V roce 2002 jsem odpověděla na inzerát policie, která hledala právnicky vzdělané muže. Svojí odvahou a drzostí jsem personalistovi patrně byla sympatická, protože moji žádost postoupil do Kriminalistického ústavu, kde mě prý vezmou. A vzali.
Lumír Olšovský herec
V dětství jsem chtěl dělat všechno, co jsem viděl. Určitě to bylo kvůli starším bratrům, kterým jsem se chtěl okamžitě ve všem vyrovnat. Totéž mě vlastně přivedlo k herectví, možnost vyzkoušet si všechno možné. A když nic neumím, aspoň to předstírám.
Jiřina Marková Krystlíková operní pěvkyně
Asi ve čtyřech letech jsem byla poprvé na baletu Z pohádky do pohádky. To mě tak okouzlilo, že jsem chtěla být baletkou. Cesta k opeře nebyla přímá. U nás doma se zpívalo pro radost a pan učitel na klavír měl za to, že budu klavíristka. Já poprvé v životě viděla v kině muzikál Divotvorný hrnec a bylo rozhodnuto. Opera mě tehdy nelákala, vadilo mně, že se u ní jen stojí. Rozhodla jsem se tedy pro herectví a začala jsem chodit na zpěv k paní Chalabalové, ta ale usoudila, že jsem typ na klasický zpěv. Přistoupila jsem na to jen proto, že to byla možnost, jak se pak dostat k herectví. Zlom nastal až ve 3. ročníku, kdy si mě převzala sólistka Marta Boháčová a já začala vyhrávat soutěže a zpívat s láskou. Pak jsem hostovala v Národním divadle a zůstala s ním spojená po celý pěvecký život.
Martin Jánský ředitel divize v ManpowerGroup
Chtěl jsem být sportovním komentátorem. Jako Robert Záruba. Vždy mě bavilo vymýšlet nové věci, organizovat je a realizovat. A když se k tomu přidá ta ukecanost, je to přesně mé současné povolání.
Jiří Pelcl designér
Jako malý kluk jsem vydržel dlouho pozorovat řemeslníky při práci. Finesy zedníků, tesařů, truhlářů mě fascinovaly. Připadali mi jako sebejistí umělci, kteří vytvářejí nové věci. Neustále jsem taky něco doma v otcově dílně vyráběl, ale výsledky mě moc neuspokojovaly. Ke konci základní školy mě jeden kantor nasměroval ke studiu na střední uměleckoprůmyslové škole v Brně. Byl to on, kdo pochopil, že tíhnu ke světu předmětů. A přemýšlení o věcech a vášeň pro jejich navrhování mi už zůstala.
Soňa Rychtaříková
Jako každá malá holka jsem snila o povolání „princezny“. No, nesplnilo se… V povolání mě formovala neutuchající touha mých rodičů zkoušet nové věci. Asi nejvýrazněji se na mně podepsal start jejich podnikání v roce 1990, které se rozrostlo v dobře prosperující firmu. Nejvíce mě zaujala logistika, a já zhruba někdy kolem puberty měla nový cíl, a to dělat dispečera nebo jezdit s dodávkou a vozit balíčky lidem. Tak jsem začala opravdu od píky, ale nakonec jsem se skutečně dostala k „velké logistice“.
projektová manažerka společnosti Geis David Pichl řídící letového provozu
Úplně vyhraněný jsem nebyl. Na konci základní školy jsem se dostal do „vleku“svého staršího bratra, který se zajímal výhradně o dopravu, a tak jsem svoji budoucí profesní dráhu zaměřil tímto směrem. K současnému povolání mně pomohla náhoda. V ulici, kde jsem vyrůstal, žil můj dnes už bývalý nadřízený z Oblastního střediska řízení letového provozu Praha. Slovo dalo slovo a já si podal přihlášku na tuto pozici, absolvoval několikaletý náročný výcvik a začal pracovat jako řídící letového provozu.
Vlastimil Vondruška historik a spisovatel
Měl jsem dvě varianty. Buď budu archeologem a budu zkoumat pyramidy, anebo domovníkem, protože ten je pořád doma. Nakonec jsem vystudoval historii, pracoval na Akademii věd a v muzeu, věnoval se historické vědě i publicistice, pak jsem založil sklárnu a vyráběli jsme kopie historického skla. Mezitím jsem se věnoval horolezectví, literatuře a divadlu. Všechny tyhle zkušenosti mne nakonec přivedly ke spisovatelské profesi. Naši předkové mají tak úžasné osudy, že mi přišlo líto je nezpracovat.
Pavel Wagner arborista
V dětství jsem viděl seriál o dřevorubcích, moc se mi líbilo, jak kácejí stromy, a přál jsem si být dřevorubcem. Moji rodiče jsou oba zahradníci, takže jsem v zahradnickém prostředí vyrůstal, a proto jsem nastoupil na zahradnickou školu v Mělníku. Lásku k sadovnictví ve mně vzbudil pan profesor Hurych. Zaujalo mě jeho nadšení pro obor i on sám jako člověk. Pak jsem se dostal ke studiu zahradní architektury a narazil jsem na péči o stromy, které se v té době úzce věnovalo jen málo lidí.