Čína „dává“60 miliard. Afričané stáli v pozoru
Afričtí vůdci se tento týden přihrnuli do Pekingu v plné parádě a s nastavenými dlaněmi.
Rozkřiklo se totiž, že Čína bude „rozdávat“.
Zastoupeny byly všechny země černého kontinentu, mnohé svými vrcholnými představiteli, s výjimkou jediné: Svazijska, posledního afrického spojence Tchaj-wanu, který tvrdošíjně odmítá Čínu uznat. Pozadu nechtěl zůstat ani kontroverzní súdánský vůdce Umar Bašír, kterého stíhá Mezinárodní trestní soud v Haagu.
Čínský prezident Si Ťin-pching na úvod Fóra o čínsko-africké spolupráci ohlásil nový balíček šedesáti miliard dolarů, které Čína hodlá poskytnout na rozvoj afrických zemí. Slíbil také odepsat část dluhu některých chudších afrických států. Potom už začalo přetahování o to, kdo, co a kolik dostane.
Potud vše vyhlíží téměř idylicky. Čína, velký přítel Afriky.
Afrika je zásadním cílem Pekingu a jeho iniciativy nové Hedvábné stezky, to je známo už delší dobu. Její přítomnost je velice viditelná, na rozdíl od západních zemí, které se donedávna do Afriky nijak zvlášť nehrnuly. Čínské finance proměnily černý kontinent v jedno obří staveniště – čínské firmy tam mohutně budují přístavy, letiště, dálnice, železnice, elektrárny, stadiony, moderní výškové budovy a další potřebnou infrastrukturu.
Proč potom v poslední době čínské snažení vyvolává bouřlivé debaty a setkává se se silnou kritikou, a to nejen ze západních zemí, ale také přímo v Africe?
Řada ekonomů především upozorňuje na to, že africké země se čínskými půjčkami příliš zadlužují a že by měly být opatrnější. Mnohé z nich se totiž blíží dluhové pasti.
„Jen loni dosáhla hodnota nově podepsaných čínských kontraktů v Africe 76,5 miliardy dolarů,“uvedl ekonom Jeremy Stevens z největší africké banky Standard Bank.
„Je to skvělý byznys především pro čínské společnosti, zejména pro stavební firmy,“tvrdil pro stanici BBC ugandský ekonom Ramathan Ghoobi. V Africe, zejména v Keni a Tanzanii, ale i jinde, se také hodně mluví o tom, že Čína na kontinentu nejen bohatne a levně získává nerostné suroviny, ale zejména chce pomocí investic dostat tamní země pod svůj politický vliv. Peking čelí rovněž kritice, že africké projekty nerespektují životní prostředí a že čínské podniky si často přivážejí vlastní dělníky a nevyužívají domácí pracovní sílu.
Do Afriky nemíří jen velké čínské společnosti, ale také desetitisíce obyčejných Číňanů v naději, že tam najdou lepší příležitosti. „Otevírají tam malé obchody s levným čínským zbožím, přičemž spousta afrických obchodníků není z nové konkurence nadšená,“tvrdil keňský ekonom David Owiro. Podle něho běžní Afričané z čínského angažmá nijak neprosperují.
Někteří analytici přímo hovoří o tom, že z čínské strany jde o novou formu kolonialismu.
Čínské vedení takové úvahy dlouhodobě odráží. „Čínské investice nepřinášejí žádné politické podmínky,“prohlásil na Fóru o čínsko-africké spolupráci Si Ťin-pching a dodal, že vyzval vedení čínských firem v Africe, aby dbalo na to, že jejich investice budou sloužit pro blaho místních obyvatel.
Mnozí jsou vůči této čínské nezištnosti skeptičtí. Na druhou stranu je fakt, že čínský model má v Africe mnoho významných zastánců včetně například šéfa Africké rozvojové banky Akinwumiho Adesiny, někdejšího nigerijského ministra zemědělství.
„Řada lidí tady je z Číny nervózní, to však není můj případ. Myslím si, že Peking je přítelem Afriky,“řekl.
Čínská přítomnost v Africe je ve skutečnosti daleko vrstevnatější, nejde o pouhé drancování nerostných nalezišť. Peking především využívá obrovský kontinent jako testovací prostor pro své narůstající mezinárodní ambice.
Může si to dovolit. Přinejmenším dosud totiž platí, že Čína sice potřebuje Afriku, ale Afrika Čínu ještě víc. Zvláště když Západ o ni až donedávna moc nestál.