Nechme tu příšeru už spát
Na pražské Letné má vzniknout centrum moderního umění, a ne muzeum totality. Stalin tam přece nemůže vzduch otravovat věčně.
Vždy, když hovořil soudruh Stalin, každý věděl, že má dávat sakra dobrý pozor.
Proto je potřeba zbystřit i dnes. Stalinův mocný hlas, pětašedesát let po tyranově smrti a šestapadesát let po odstřelení jeho pomníku na pražské Letné, totiž právě promlouvá do českých komunálních voleb.
Vedení pražského magistrátu v rámci exploze předvolební kreativity oprášilo několik let starý návrh, aby na místě, kde kdysi stával Stalinův obludný pomník, vzniklo centrum moderního umění.
V některých kruzích tím pražští radní způsobili takový poprask, jako kdyby tam navrhli postavit masokombinát.
Lidé z organizace Post Bellum, která se věnuje mapování temných období českých dějin, totiž prosazují, aby „u Stalina“vzniklo muzeum totalitních režimů. V čemž je podporují i někteří pražští opoziční politici. Ti tuto volební rukavici hozenou vedením magistrátu rádi zvedli. A námitky má i místní radnice městské části.
Řekněme to rovnou – Letná není téma, které by měla rozlousknout radnice Prahy 7. Letná není holešovická náplavka. O Letnou se právem zajímají lidé v celé zemi. Vzpomeňme na emoce kolem Kaplického chobotnice. Komunisté věděli, proč toho Stalina postavili právě tam. Diskuse má být proto mnohem širší. Což už i je.
To, že Post Bellum prosazuje na Letnou muzeum totality, je zcela logické. Tahle organizace odvádí při zkoumání období nesvobody obdivuhodnou práci. A chce, aby byla vidět. Ostatně za pár týdnů zahajuje právě pod někdejším pomníkem výstavu k výročí vzniku republiky.
Přesto je nápad, aby u Stalina bylo trvalé muzeum totality, úplně vedle.
To místo je magické. Nikoli však proto, že tam kdysi dávno chvíli stála obluda. Ale svou romantičností. Za teplých letních večerů se tam shromažďují stovky a stovky mladých lidí. Tuzemců i cizinců, v párech i v partách, s lahví či s jointem. I bez.
Těmhle lidem je nějaký dávný komunistický režim srdečně lhostejný. A to je dobře. Obhájci neustálého připomínání hrůz totalitního režimu zdůrazňují, že je to nutné pro poučení. Jinak se zase vrátí.
Dovolme si o tom pochybovat. Protože jaké je největší poučení z dějin? To, že se nikdy nikdo z ničeho nepoučil.
Proto je záměr, aby se na Stalina na Letné konečně zapomnělo a vzniklo tam něco, co bude oslavovat lidskou tvořivost, výborný. Volby nevolby. Tak to má v evropském městě být. Zejména v tak skvělém, jako je Praha.
Příšeru Stalina nechme už spát. Muzeum totality na Letné by znamenalo, že připomínka někdejší nesvobody bude jako temný mrak viset nad městem dál. Že jedním z pilířů české identity zůstane věčné naříkání, čím vším jsme si prošli. A jak krutě jsme byli schopni ubližovat jeden druhému. Tahle debata se nevede o ničem menším než o tom, jak dlouho ještě budeme „postkomunistický národ“.
A kdy už budeme prostě národ.