Nesnesitelná Orbánova přitažlivost

Viktor Orbán je schopný politik, někdo by řekl všehoschopný, záleží na tom, do kterého politického tábora patříte. Podobných však běhají po světě tisíce a jen málokterý je tak úspěšný jako současný maďarský premiér. On se totiž dokáže poučit z vlastních porážek a následně vsadit na úspěšnější strategii. A stal se v EU symbolem – pro některé strašákem a pro jiné zastáncem opomíjených hodnot.

Sám jako mladý zástupce strany Fidesz se přesvědčil, že liberální program v Maďarsku příliš nefungoval, tak přesedlal na národně populistický. Orbánovi jde totiž hlavně o moc, ale proč mu to vyčítat, o tu by mělo jít všem politikům, kteří chtějí v rámci systému dosáhnout svých politických cílů. Maďarský premiér je jen flexibilnější a umí lépe odhadnout, co lidi zajímá.

V tom je opravdu extrémně schopný. Jeho protiuprchlická (zastavil imigrační vlnu), křesťanská (hráz proti cizákům, kteří nevyznávají naše hodnoty) a národovecká rétorika (Maďarům se v roce 1919 ublížilo) mu přinesly přízeň voličů.

Stačilo se jen prezentovat jako ten, který udrží bezpečnost v zemi, nedovolí přinést žádné nebezpečné novoty a ochrání rodiny. I proto čtyřikrát za sebou jeho strana Fidesz vyhrála parlamentní volby a on se stal premiérem. Dokázal, že s národně populistickým programem se dá opakovaně vítězit, což štve mnohé z jeho největších oponentů většinou s liberálnějším pohledem na svět.

Viktor Orbán opravdu není žádná bílá holubice, která by kázala o míru a spravedlnosti pro všechny. Prosazuje to, co jemu a jeho straně Fidesz přinese prospěch a udrží je u moci. Pohybuje se tak často na hranici demokratického zřízení, a přitom využívá všech možností, které mu systém dává.

Demokracii však nemíní zničit, jen si ji pokřivuje k obrazu svému. Jeho kritici mluví o neliberální demokracii, tedy systému, kde lidé mohou volit, koho chtějí, ale ve kterém jsou osekané některé svobody.

Ano, reformou jeho lidé ovládli ústavní soud, zajistil si poslušnost státních médií i národní banky. Z neziskových organizací udělal nepřítele státu, a tak se jich zbavil. V rámci svého tažení však vytvořil uvnitř země klientelisticko-korupční síť, která ho jednou může stáhnout ke dnu.

Orbán tak působí jako protiklad politiků typu Angely Merkelové a Emmanuela Macrona, kteří se bojí jeho rozšiřujícího se ideologického vlivu v Evropské unii.

Obdiv naopak vyvolává u podobně naladěných politiků v Itálii, Polsku či Rakousku. Stačí se podívat na jeho nedávné setkání s italským vicepremiérem Matteem Salvinim. Předseda Ligy by rád zopakoval úspěch šéfa Fideszu. Stejně tak šéf rakouských Svobodných Heinz-Christian Strache.

I když na první pohled Orbán štěpí EU, znatelně v protiuprchlické politice, nikdy nemluví o rozpuštění Evropské unie. I když do ní na domácí scéně tepe, v Bruselu se vždy snaží nějak dohodnout.

On je totiž pragmatický politik, který ví, že Maďarsko EU potřebuje, tedy hlavně příjemné dotace. Na evropském jevišti tak jen opakuje fígle, jež se naučil v maďarské politice, a snaží se Evropskou unii přiblížit k obrazu svému. Chce spolek suverénních národních států, které ekonomicky velmi úzce spolupracují a přísně hlídají vnější hranice. Právě to mu získává mnohé spojence.

Není to však žádný autokrat jako Vladimir Putin, se kterým jinak skvěle vychází, jen muž, který využívá možností, jež mu nabízí demokracie. A i když do ní často šťouchá, jeho osud leží v rukou maďarských voličů, kteří se ho mohou kdykoliv zbavit. A on moc dobře ví, že nic netrvá věčně, jen se to nic snaží prodloužit co nejdéle.