McCartney to znovu dokázal. Egypt Station je příjemná deska

Paul McCartney v šestasedmdesáti dozrává jako víno. Po období, kdy na sebe trochu svolával posměch pro kaštanově nabarvené vlasy, konečně zase trochu ukazuje šediny, k rozhovoru pro The Sunday Times se nechal vyfotit v obyčejném tričku a s lehkým strništěm – a dnes vydává desku Egypt Station, jejíž zjevnou ambicí je být prostě fajn nahrávkou.

Navíc jí nechybí až dětsky upřímný humor. McCartney desku pojal jako šestnáct stanic na železniční trati a v podobném duchu prezentoval před vydáním názvy jednotlivých písní v jednom dlouhém vláknu na Twitteru. Možná tím chce lidi naučit opět poslouchat desky v kuse.

Balady mu sluší

Na Egypt Station je naštěstí co poslouchat. Nedejme se totiž mýlit McCartneyho statusem žijící legendy. Jeho tvorba po rozpadu Beatles není jen hitový monolit – občas o něj nebyl zájem, protože letěly jiné žánry, jindy se příliš pouštěl do experimentů, někdy prostě a jednoduše neměl silné období.

Předchozí deska New i aktuální nahrávka jsou však nadmíru zdařilé. Autorskou formu potvrdily už první dva singly. I Don’t Know je jedna z těch balad, které McCartneymu prostě sluší – a vůbec je podobných klidných akustických kousků na desce hodně, za zmínku stojí třeba Confidante.

Chutnají povědomě

S Come On to Me chtěl autor možná navázat na stejně chytlavou vypalovačku New, ale z pokusu zůstala spíše „jenom“studie na téma stadionových vyřvávaček. Nicméně funguje, jak McCartney dokázal při improvizovaném liverpoolském koncertu v rámci pořadu Carpool Karaoke. A navíc – proč opakovat Penny Lane (s níž lze srovnávat právě New), když stačí napsat „pouze“Hello, Goodbye.

Celé album pomohl McCartneymu vytvořit Greg Kurstin, který je spojovaný například s Adele, na jediné skladbě Fuh You se podílel jiný producent, ještě ani ne čtyřicetiletý Ryan Tedder, zpěvák poprockové kapely OneRepublic a spolutvůrce ceněných nahrávek Beyoncé či Taylor Swiftové. Zmíněná píseň také představuje hlavní dotek současné hudební scény na desce. Mohutně vybudované refrény by klidně mohly znít na albu Imagine Dragons a vůbec by to nepůsobilo rušivě.

Jinak je mezi šestnácti skladbami pár reminiscencí. Back in Brasil dává vzpomenout na diskem ovlivněné rytmy osmdesátých let, kterými se občas nechal unášet i Exbeatle, u Caesar Rock se zase fanouškům pravděpodobně vybaví chytlavá až bláznivá skladba Temporary Secretary z alba McCartney II, jímž hudebník v roce 1980 odstartoval svou sólovou kariéru po konci kapely Wings. A na tu si zase vzpomenete u závěrečné šestiminutové kompozice Hunt You Down / Naked / C-Link. Její rocková část je vrcholné období Wings jako vystřižené.

Takže McCartney nepřináší nic zásadně objevného, ale to ani nikdo nežádá. Čerpá ze stejného pramene a míchá z něj sice nové, ale povědomě chutnající kousky.

V čiré formě

Dlužno dodat, že obálku desky tvoří reprodukce jedné starší McCartneyho malby, s níž album sdílí také název. Jednak je výtvarné řešení bombastičtější, než je dnes zvykem, jednak to dokresluje hudebníkův vpravdě renesanční záběr.

Předloňská reprezentativní kompilace skladeb z postbeatlovského období nesla titul Pure McCartney. Klidně by se tak mohla označit i Egypt Station – Paul McCartney v čiré formě a takový, jakého ho máme rádi.