Tak tady máma vyhrála
Ona je Eli Mandlik, dcera Hanky Mandlíkové? Fakt? Ale proč není -ová?
Ano, vyhrála. V koncovce trochu znervózněla, ale v tie breaku už to zvládla. Miluju tě, Marku... Sotva u kurtu číslo 5 doznělo hlášení „Hra, sada, zápas, Méndlik!“, dáma ve svítivě žlutém tričku vyřídila první telefonát.
„To byl syn, volá mi asi desetkrát denně. Sledoval na internetu vývoj skóre. Měl radost,“vysvětluje Hana Mandlíková, zatímco její dcera Elizabeth po 2. kole přijímá gratulaci od kouče Gabriela Trifu, opáleného bývalého rumunského profíka.
Zdaleka ne každý si v areálu na Flushing Meadows hned spojí šampionku US Open ze září 1985 s útlou sedmnáctiletou dívkou s bílou kšiltovkou na hlavě. Kdekoho mate Elizabethino příjmení, v originále zní Mandlik. Strhla se o něm debata v novinářském centru u pultu, kde se objednávají tenisté na rozhovory: „Vážně je Hana její máma? To není možné. Vždyť není -ová!“
Není, jelikož se narodila na Floridě. A ač rozumí a trochu i mluví česky (když se jí právě chce), je Američanka. V juniorské soutěži vyřadila po dvanácté nasazené Garlandové reprezentující Tchaj-wan (7:5, 3:6, 6:2) také mohutnější Francouzku Parryovou (6:3, 7:6), až poté ji porazila Ukrajinka Lopatecká (5:7, 4:6).
Na první pohled upoutá šikovností a obratností. Vždyť její dědeček Vilém překonával sprinterské české rekordy a znamenitě hrál fotbal. Když ovšem přijde řeč na srovnání jejího tenisového stylu s matčiným, prohodí: „Skoro vůbec se nepodobají.“
„Eli víc zůstává na základní čáře a učila jsem ji obouručný bekhend, aby ji soupeřky tak snadno nepřetlačily. Ona totiž po mně zdědila drobnou postavu. Proti vrstevnicím je fyzicky pozadu. Ale ještě trochu vyroste,“tvrdí paní Hana.
Nepopsatelný pocit
Při utkáních jejích dětí s ní mnohdy cloumá stres. Vzpomíná na svého otce, jenž při sledování jejích partií pro uklidnění lámal klacíky. I na maminku, která zuřivě kouřila sparty za osm korun československých, až se nad jejím místem na tribuně vytvářel obláček dýmu.
Sama se jako divačka drží stranou. Sedí v koutku. Chová se tiše. Jen občas Eli povzbudí gestem, tlumeným „Come on“či „Let’s go“.
„Její přítomnost je fajn. Cítím podporu. A když je moc vynervovaná, tak jednoduše odejde,“tvrdí Elizabeth. „Jinak je bezva, že mi může poradit. V tenisu se vyzná.“
Ach ano. Jistě. Hana Mandlíková získala svou první grandslamovou trofej už v osmnácti na Australian Open 1980. Pět let poté ovládla US Open, když ve čtvrtfinále porazila krajanku Sukovou 7:6, 7:5, v semifinále domácí Evertovou 4:6, 6:2, 6:3 a ve finále pak obhájkyni titulu Navrátilovou 7:6, 1:6, 7:6.
Mečbol proměnila přesným bekhendovým volejem, načež v euforii padla na záda. Vyhodila raketu k nebi, objala sokyni... „Napínavý zápas, nejlepší vzpomínky. Ten pocit mi z hlavy nikdy nezmizí. Nedá se popsat. Musí se zažít.“
Vedro? Jsem zvyklá!
Mandlíková později pouštěla dětem záznamy svých mačů. Po příjezdu na Flushing Meadows si Elizabeth uvědomila, že právě tady její máma kdysi zářila. Občas si v hlavě promítne staré známé záběry do reálného prostředí.
Skutečně dějiště matčina triumfu z Národního tenisového centra zmizelo. Starý Armstrong Stadium, na jehož šedozelené scéně Češka pózovala s pohárem, zbourali a místo něj vybudovali novou arénu.
Elizabeth je na světovém juniorském žebříčku na 52. místě. Hodlá se však vyšplhat až do nebe. „Cíle? Vyhrávat grandslamy a být jedničkou,“vypálí automaticky.
Na US Open cítí, že je vysněným metám zase o kousek blíž. „Už jsi SKORO tam,“žertuje Hana. „Ještě to potrvá, ale bude to O. K.“
Eli působí zarputile. Po středeční porážce ze čtyřhry nasadila nasupený výraz, div jí z očí nelétaly blesky.
Na kurtu je soustředěná. Ukrutné pařáky, v nichž se tenisté letos na US Open pečou, snáší bez reptání: „Pocházím z Floridy. Jsem zvyklá.“
Zpravidla se nenechá rozhodit ani dotazy na příbuzenství s „tou Hanou Mandlíkovou“.
Tvrdí, že slavné příjmení pro ni neznamená břemeno. I když s mámou o tomhle tématu mluvily.
„Vysvětlovala jsem Eli, že to musí zvládnout. Nesmí se nechat zlomit. Můj táta byl taky velice slavný, když jsem vyrůstala. Říkal mi: Máš to těžší, ale když budeš dost dobrá a budeš bojovat, zmákneš to.“
Rodinná pouta jsou pro obě Mandlíkové zásadní i ve sportu. Elizabeth si denně píše a volá s dvojčetem Markem, též nadějným tenistou: „Je doma, hraje na Floridě.“
Drží pěsti sestře, sleduje vývoj skóre jejích utkání na internetu a aspoň desetkrát denně volá mámě.