Konec švédské imigrační utopie
Stockholmské Rinkeby, čtvrť migrantů, je známé jako prototyp no-go zóny. Vzniklo pro přistěhovalce, ale nikdo nepočítal s tím, že tam nebudou žádní Švédové. Politici se teď k Rinkeby nehlásí.
Je to jen nějakou čtvrthodinu jízdy metrem ze stockholmského centra. Ale v těchto místech, dvě stanice od konečné linky číslo deset, začíná jiný svět.
Ve čtvrti Rinkeby to vypadá, jako by si dali dostavení imigranti všech národností a vyznání. U výstupu z metra, zdobeného na stěnách orientálními arabeskami, diskutují muslimské ženy v tmavých hidžábech, jejich manželé pokuřují na chodníku v rohu malého náměstí. Švédi tady nevystupují, už tady dávno ani nebydlí.
Také by se tady už hodně těžko vyznali. Nápisy jsou v arabštině či turečtině.
O kus dál smlouvá indický obchodník o cenu koberce, před islámským duchovním centrem si rozložili stánek ke kampani k nedělním parlamentním volbám sociální demokraté. Celé Rinkeby, jedna ze švédských uzavřených čtvrtí neboli no-go zón, je tak trochu jejich dílo.
Vzniklo před lety jako sociální projekt, už dopředu se počítalo, že tady budou žít přistěhovalci. Jenže jich přibývalo stále víc. Nikdo nepočítal s tím, že tady vznikne ghetto s více než padesátiprocentní nezaměstnaností.
Vládní sociální demokraté premiéra Stefana Löfvena tak jsou před volbami v defenzívě. Jejich projekt se nepovedl. Premiér přesto opakuje, že Švédsko stojí dál na liberálních hodnotách a otevřené imigrační politice. Jiné strany se ale od ní zvolna odklánějí.
Připouštějí, že nemají po ruce recept, jak roky přehlížené problémy v místech, jako je Rinkeby, napravit.
„Aina“, jak zní v Rinkeby místní slangový výraz pro policii, sem málokdy přijde na obhlídku. Muži zákona nemají zájem navštěvovat zbytečně často no-go zónu, kde nemají žádnou autoritu. Takže si tu každý dělá, co chce.
Pětadvacetiletý Selim Mehmet, mladý obchodník s vodními dýmkami, tureckého původu a švédským občanstvím, s tím není spokojen.
„Dlouho tu v Rinkeby byl klid, jenže lidé z Blízkého východu, kteří přišli v posledních letech, přinesli jen potíže,“říká opatrně. Ukazuje na arabské mladíky, kteří celý den diskutují na lavičce a zjevně se nudí.
„Večer potřebují povyražení, takže někoho zmlátí nebo třeba podpálí auta,“říká Mehmet. Mladšího bratra prý raději po škole doprovází. Stejný problém trápí i jiná švédská města, jen za loňský rok shořelo v zemi 240 aut.
Napětí mezi starými a novými přistěhovalci je tady nepřehlédnutelné. Podle místních to vře hlavně mezi Syřany a Afghánci.
Sídliště je přitom na první pohled úhledné, na dlážděných chodnících je čisto. Pěti- až sedmipatrové domy vymezují strohé obdélníkové plochy, ale vypadají přes den příjemně a útulně. Prostranství mezi nimi oživují dětská hřiště. Architekti tu odvedli dobrou práci, za zmíněné potíže určitě nemohou.
„Je třeba asi nějaký čas, aby se Švédsko s imigrací vypořádalo, v konečném účtu mu hodně mladých lidí určitě bude užitečných,“říká před malým hloučkem sympatizantů Mohamed Nuur, kandidát levice do nedělních voleb. Potíž je v tom, že lidé z poslední utečenecké vlny před třemi lety nemají žádnou kvalifikaci, často ani neprošli základní školou.
I o tom se diktuje v čajovně Kvarnen, kde posedávají starší muži, sledují kampaň na malém náměstí. „Pivo tady nevedeme, jedině čaj a kávu,“říká viditelně pohoršený majitel, když se jeden z příchozích mladíků dožaduje alkoholu. I podle starších imigrantů je ale třeba mít s mladými trpělivost.
Nevyhlášená prohibice ale nebrání tomu, aby se Rinkeby stalo navečer nepříjemným prostorem. „Určitě bych nedoporučil žádné ženě, aby se tu procházela po setmění samotná,“říká obchodník Mehmet k dotazu, jak je to se zprávami o vysoké kriminalitě v těchto místech.
Nelichotivá pověst Rinkeby se rozšířila po Švédsku do té míry, že už to není jen pouhý název jedné čtvrtě. Podle profesorky Ully-Britt Kotsinasové ze Stockholmské univerzity se stal výraz synonymem pro sociálně vyloučená imigrantská předměstí. „Je výrazem pro tamní subkulturu, která je jiná než ve zbytku Švédska,“vysvětlila.
Podobné je to ve Francii, kde stačí říct výraz pro předměstí „banlieues“, a každý už si ho ztotožní s imigrantskými periferiemi velkých měst, jako jsou třeba pařížská Nanterre či Mantes-la-Jolie. Je tu ale rozdíl. Zatímco v migrantských čtvrtích na kraji Paříže či v berlínském Kreuzbergu stále žije mnoho starousedlíků, v Rinkeby to neplatí. Je to čtvrť, kam Švédi nechodí.
Rinkeby se stalo symbolem nenaplněných nadějí. Švédi se snažili desítky let budovat vzorový model společnosti, prosperující, egalitářské a vstřícné k imigraci.
Úřady se snaží dělat vše možné, aby v Rinkeby zabránily vandalismu a občasnému výbuchu násilí. Odstraňují elektronické informační tabule, aby je nemohl nikdo rozbít, organizují pro místní mládež vzdělávací kurzy, dokonce jim nabízejí hraní kriketu a staví kriketové haly, aby se třeba Afghánci a Pákistánci cítili ve Švédsku co nejvíc jako doma.
Není to ale moc platné. Hoří auta, sexuálních deliktů loni přibylo o deset procent a někdy to vypadá, jako by se do poklidných severských ulic přenesla válka z Balkánu či Sýrie. Přibývají desítky výbuchů ručních granátů, které sem imigranti pašují a slouží jim pak jako munice pro přistěhovalecké gangy, kterých evidují kriminalisté několik stovek.
„Myslím, že jsme o těchto věcech v minulosti málo veřejně diskutovali, až se věci vymkly kontrole,“míní Oli Gustafsson, mladý příznivec středopravé strany Umírněných.
Tradiční pravice chce napřed vyřešit integraci přistěhovalců, kteří už v zemi jsou, teprve potom zvát do země další. Potíž pro vádu je ale v tom, že krajně pravicoví Švédští demokraté mezitím zjemnili svůj slovník - a říkají v podstatě to samé. Podpořit se je chystá 20 procent Švédů, takže se v neděli čeká hodně vyrovnaný souboj obou pravicových stran a Löfvenových sociálních demokratů.