ČSSD by víc prospěl narcis a hulvát než šedý funkcionář

To by v tom byl čert, abychom ty voliče nakonec přece jen neuplatili, řekli si v Lidovém domě a k osvědčeným evergreenům, jako je růst minimální mzdy, zálohové výživné či zrušení karenční doby, přihodili zkrácení pracovní doby, prodloužení dovolené a MHD zdarma navrch. Z předvolebních témat ČSSD je zřejmé, že dosud nepochopila, proč to, co považovala za úspěšné vládní angažmá, skončilo volebním debaklem.

Když Jan Hamáček začátkem tohoto roku kandidoval na předsedu ČSSD, sliboval spolustraníkům jasnou vizi, která socialistům vrátí voliče. Zatím to spíš vypadá, že stranu dál vede po vyšlapané cestě: slíbit všechno všem a tam, kde ostatní dají hodně, nabídnout ještě víc. Stejná taktika obvykle přináší i stejné výsledky. Volební preference nerostou, vládním angažmá ani jeho špatným prodejem to však není.

Co by měli sociální demokraté udělat, aby se vrátili na politické výsluní? Začněme osobou předsedy. Hamáček, stejně jako před ním Sobotka, působí jako zkušený politický praktik, avšak také jako další slušňák bez charizmatu. Když se podíváme na lídry, kteří své strany dovedli k třicetiprocentním volebním výsledkům, pak je to mnohem více defilé narcisů a hulvátů než noblesních gentlemanů nebo šedých partajních funkcionářů.

Ani razantní lídr nestačí. On i jeho partaj musí vzbuzovat emoce. Volby nevyhrává racionalita, díky níž si volič spočítá, kdo je pro něj nejvýhodnější. Většina lidí se rozhoduje na základě sympatií, nadějí či obav, tedy emocí. Po Zemanovi i Paroubkovi házeli vajíčka, přesto oba uspěli. Premiér Babiš skoro nemůže na veřejnost, aby na něj někdo nepískal.

Vyvolávat projevy libosti a nelibosti znamená nebýt lidem lhostejný. A to je klíč k úspěchu, který sociálním demokratům zatím chybí.