Vuelta: dres se v horách měnil
Stoupání na cyklistické Vueltě jsou mytická, každým rokem nová, ale i taková, jaká by francouzská Tour nikdy nepřipustila.
Je to paradox. Vuelta, dnes nejkopcovitější ze všech cyklistických závodů Grand Tour, neměla do roku 1975 na programu ani jeden horský dojezd. Teprve pak poslali organizátoři peloton poprvé na pyrenejský Formigal. Třiadvacet let poté, co se v Alpe d’Huez uskutečnil první horský dojezd Tour.
Ještě před deseti lety si Patrick Lefevere, majitel stáje Quick-Step, posteskl: „Koho baví při Vueltě pět etap po sobě v pampě?“A ještě v roce 2011 se tehdejší nováček Dan Martin divil: „Tady se některé etapy jedou i po dálnicích!“To je pryč. Pohřbeno v minulosti. Javiér Guillén, ředitel závodu, totiž vyhlásil: „Pracujeme na osobnosti Vuelty.“Uvažoval prostě. Španělsko je zemí vrchařů, proto i Vuelta bude jejich závodem. „Kopce jsou tím, co na ní fanoušci mají rádi,“říká. A těch je zde požehnaně. Klidně i jedenáct horských dojezdů v jediném roce. Letos osm.
Mark Cavendish nazval Vueltu závodem „stupidním“a ke sprinterům nepřátelským. Guillén kontroval, že je mu to sice líto, ale: „Každým rokem nám stoupá sledovanost.“
Ve svých horách nabízejí Španělé dokonalý mix. Nejen prověřené, slavné a brutální vrcholy, jimiž jsou asturijské Angliru či jezera Covadongy, ale vždy i cosi nového. „V každém ročníku představíme nové stoupání,“slíbil Guillén.
Stále je kde nalézat. Od Sierry Nevady na jihu přes pohoří nad Madridem až k severním Picos de Europa a k Pyrenejím, byť tam v posledních letech demonstranti skandovali: „Katalánsko není Španělsko.“
Též sobotní stoupání na Les Praeres bylo naprostým nóvem.
Nad asturijským městečkem Nava odbočujeme na čtyřkilometrovou silničku vzhůru, zprvu vyasfaltovanou, později jen z betonovo-kamenité drti. Je tak úzká, že počet aut, která sem organizátoři vpustí, je drasticky omezen a reportéři se sdružují.
Sedím v dodávce s Juanem Antoniem Flechou, kdysi vítězem etapy Tour a jezdcem týmu Sky a dnes nejznámějším cyklistickým komentátorem. Praeres si sám vyšlapal už v létě. „Duro, duro,“opakuje při pohledu na trať. Tvrdé, tvrdé. Pedro Delgado, šampion Vuelty z 80. let, nazval tento kopec „malým Angliru“podle nejobávanějšího stoupání na scéně Grand Tour. „Jenže na Angliru v některých úsecích vydechnete. Tady je to tak dlouho tak strmé,“srovnává Flecha.
Silnice je hrbolatá, krajnice žádná, vlevo skála, vpravo hluboký příkop, na betonu fandící dav.
„Žádný podobný dojezd by Francouzi při Tour neschválili. Řekli by, že nahoru nedostanou všechnu svoji infrastrukturu. Vuelta má jiné zákonitosti,“řekne Flecha. Tady jsou stoupání divoká, syrová, nezvyklá. V ročníku 2016 končila horská etapa dokonce na základně protiletadlové baterie, kde na části posledního kilometru kvůli státní bezpečnosti zakázali i diváky.
„Fanoušky musí kopce jako Praeres bavit,“soudí Jan Hirt. „Jsou pro ně super podívanou.“Pro ty u obrazovek i na místě, kterých dorazily tisíce. Vyjíždíme nahoru čím dál pomaleji. Flecha na mě mrkne a navrhne: „Trochu si zafabulujeme.“
Vykloní se z auta a křičí: „Pozor, uvolněte trať. Quintana útočí. Vede už o minutu.“Co na tom, že cyklisté jsou zatím 40 kilometrů daleko. Některé z diváků nesledující v mobilu online přenos přinejmenším na chvíli zmate.
Když policejní auta dočasně zatarasí výjezd k cíli, Flecha jde poslední kilometr po svých a plácá si s diváky. „Možná ten Quintana dnes vážně vyhraje. Ale i Yates vypadal dobře,“říká mi za pochodu.
Zaútočí posléze oba. Quintana kilometr a půl před metou. „Příliš brzy,“uleví si Kolumbijec po etapě. „Vystřelil jsem, ale jako bych vystřelil do vzduchu.“
Opět jsou favorité spolu, když vypálí vpřed Simon Yates. „Trpělivě jsem čekal, než nejprudší stoupání poleví,“svěří se. Má etapu a jde si pro červený dres, zatímco Quintana se chce za cílem vyjet. Mechanici Movistaru na loučce s mnoha kravskými lejny hledají trochu suchého prostoru pro jeho trenažér.
Stoupání čekající na jezdce o den později je úplně odlišné. Lagos de Covadonga. Mytické místo, kde začala reconquista. Nádherná krajina kolem dvou jezer na náhorní plošině, jakoby vystřižená z tolkienovských románů o Středozemi, jakýsi Hobitín španělské Grand Tour.
„Lagos de Covadonga je pro Vueltu tím samým čím Alpe d’Huez pro Tour,“říká Bernard Hinault.
To srovnání pokulhává. Obě stoupání jsou si podobná délkou (Lagos 11,7/Huezy 13,2 km), sklonem (7,2/8,1 procenta) a výškovými metry (890/1071). Na Lagos však nenajdete 21 očíslovaných serpentin se jmény hrdinů. Ryzích serpentin je jen pět, zato dalších cikcak zatáček spousta. I ta procenta jsou zavádějící, ovlivňují je dva sjezdy na posledních třech kilometrech. A hlavně: místo často opilého davu a exhibicionistů známých z ikonické etapy Tour jsou tu pouze ti, kteří na vrchol vyjedou na kole či vyjdou.
Při premiéře jezer Covadongy v roce 1983 se poprvé poslední hodina etapy na Vueltě dostala do mezinárodní televizní sítě. Od té doby jsou rodinným stříbrem závodu.
Dvě hodiny před dojezdem cyklistů zde bylo nádherně, než vše skryla hustá mlha. „Ta nevadila. Zato to brutální tempo v úvodu etapy vysálo spoustu sil,“říká Jan Hirt. Jeho lídr López v ní najel pár drobných sekund na Yatese a spol., ale: ‚Čekali jsme, že jich získá víc.“
Ovšem čas hor zdaleka nekončí. V předposlední etapě v Andoře jich bude na pouhých 97 kilometrech natěsnáno šest. Až tam pozná závod nesčetných kopců svého šampiona.