Povyrostlá Malá čarodějnice
Celé generace vyrůstaly s líbeznou animovanou pohádkou či seriálem Malá čarodějnice, které v roce 1984 v koprodukci s tehdejším západním Německem natočil Zdeněk Smetana. Nyní jde do kin nová, trochu jiná Malá čarodějnice: německo-švýcarská a hraná.
Základem zůstala stejně jako tenkrát literární předloha libereckého rodáka Otfrieda Preußlera, který po válce dožil v Bavorsku a k jehož zfilmovaným dílům patří ještě Krabat, Hloupá Augustina či Loupežník Hotzenplotz.
Od Pottera k Saxaně
Nicméně Malá čarodějnice je asi nejslavnější a nejmilovanější, třebaže divák znalý animované verze si hrdinku pamatuje maličko jinak. Od Smetany totiž dostala podobu holčičky, kdežto v premiérovém filmu našich kin připomíná lehce přerostlou teenagerku – ostatně též její představitelka Karoline Herfurthová již překročila Kristova léta.
Celosvětový posun ke světu náctiletých je zkrátka znát i tady, třebaže na druhé straně je nutno uznat, že nikdo vlastně neví, jak má vypadat bytost, která je podle příběhu „ještě příliš mladá“na tradiční slet čarodějnic, i když jí je 127 let.
Sabat o bájné Valpuržině noci může vedle malých hrdinů na plátně polekat i děti v sále, ale jen mírně a docela příjemně. Protože kromě přepjaté nosatosti vypadají ježibaby vcelku neškodně, když tak pospolitě křepčí kolem ohně po vzoru domorodých kmenů. Navíc pozornost si brzy ukradnou jiné prvky, vděčná zvířátka nebo závratné lety na koštěti. A nejen studijními přípravami na mistrovskou zkoušku, od kterých čekatelka věčně odbíhá k veselému čarování na pomoc lidem, připomene potrhlá hrdinka z lesní chaloupky napůl Harryho Pottera, napůl Dívku na koštěti.
Aktuální hrané zpracování Malé čarodějnice je podívaná hezká, vlídná, pohodová, učesaná – a sladká.
Pomsta podlé koze
Smetanova osobitá animace s bezhraniční fantazií a takřka magickou poezií vykazovala silnější kouzlo, nicméně o hrané verzi se dá říci, že je v podstatě věrná, řemeslně důkladná a po stránce výpravy nešizená, přestože komparzní trhy nebo hrátky kolem sněhuláka připomenou folklorní umělost našich televizních báchorek.
Poněkud nešťastně se Malá čarodějnice potýká s jazykem. Dabing představuje kvůli předpokládanému věku většinového publika zcela nezpochybnitelnou povinnost, jenomže hovorově zbarvené výrazivo občas dětem 21. století až zbytečně podlézá: „Pomstím se tý podlý koze, jo!“
Staré dobré kuželky
Přesto se Malé čarodějnici dostalo více úsměvu a méně temnoty, než bývá v tradičních německých pohádkách zvykem. Je to podívaná hezká, vlídná, pohodová, učesaná – a sladká.
Jednak doslova, protože zbloudilým dětem se u laskavé hostitelky podávají na posilněnou koláče s kakaem a do vany se napouští mléko s medem, jednak obrazně, protože celým příběhem se vine jedno velké nekonečné dobro.
Člověka až napadne, jestli pro současné pokolení odchované Voldemortem nebudou mile nevinné, popletené či charitativní čáry máry příliš krotké. Ale na druhou stranu poskytuje Malá čarodějnice skoro zapomenutý ostrůvek pozitivní nálady, kde se to nepřehání se strašením ani s modernizací.
Vždyť hrdinka připomínající spíše hodnou vílu, která výchovně zasahuje při rodinných problémech, léčí třeba otcovskou hráčskou závislost chválabohu na starých dobrých hospodských kuželkách, nikoli na automatech.