I hudba dokáže zabíjet v teskné ódě na Vukovar

Listopad 1991. Na hřbitově v neprodyšně obklíčeném Vukovaru improvizuje na své nástroje sedm mužů jako o život. Také jim o život jde, kolem vybuchují granáty. Jak daleko je den roku 1960, kdy je coby pubertální mládence sezval jejich profesor hudby Viktor Angelus, aby je naučil hrát dixieland.

Prokletí Kaštanového květu

Přední chorvatský prozaik Pavao Pavličič se ve svém skvostném románu Dixieland vrací k osudu svého rodného města, v roce 1995, kdy kniha v originále vyšla, ještě totálně zničeného válkou. Není tudíž divu, že stěžejním motivem Dixielandu je smrt.

Ukrývá se všude, i v hudbě. Nejen v romanci Kaštanový květ, kterou Angelus složil kdysi počátkem třicátých let a po jejímž poslechu řada lidí spáchala sebevraždu, takže ji zakázal hrát. Ostatně na počátku knihy odjíždí do Prahy k soudnímu jednání, neboť tam píseň v rozporu s jeho zákazem vyšla na desce.

Smrt se tají v každé hudbě, je přesvědčen nešťastný profesor a dokazuje si to tím, že pořizuje obrácené notové zápisy – odzadu dopředu. Každá skladba má svůj smrtonosný rub. Je to bláznivé? Možná, ale Pavličičova fantazie je tak přesvědčivá, že čtenáře okouzlí i jeho další netradiční nápady. O kontrabasu, který jeho majitel používal nejprve k pašování tabáku a poté, za války – té velké, druhé světové – v něm do Vukovaru provezl nemanželského synka. O saxofonu, z něhož se ozývá lidský hlas a který pod prvomájovou tribunou vykřikuje „hlupáci, idioti“. O klarinetu, který svým zvukem dokáže zabít soupeře v lásce. Každý ze sedmi nástrojů, jimž jsou věnovány jednotlivé kapitoly románu, má svůj osud.

Většinou tragický, stejně jako ti, kteří na ně v neobvyklé kapele hrají. Čtyři Chorvati, Žid, Němec a Srb se k muzicírování scházejí jen občas – a zjišťují, že dixieland jako jediný hudební styl má schopnost život vracet.

Ztracené kouzlo města

Tak jako Pavličič oslní dokonale propracovanými příběhy, jež se slévají v jeho románu, zaujme i jazykem. Především pestrou malířskou paletou, kterou líčí Vukovar, město mezi Dunajem a Vukou s jeho vinicemi, alejemi rozkvetlých stromů a na žluto natřenými domy, jehož kouzlo pod granáty a bombami zmizelo.

Vlastně v Záhřebu, kde autor zakotvil po zničení Vukovaru a kde knihu psal, zkomponoval jakousi tesknou ódu plnou krásy, nostalgie a smutku. Chorvatská literatura u nás není moc známá. Sluší se tedy poděkovat nakladatelství Runa, které v překladu Jana Doležala Dixieland vydalo, že nám jednu její špičkovou ukázku zprostředkovalo.