Jak T. G. Masaryk dostal k narozeninám miliony
Výtvarná díla nakupovali na Pražský hrad prezidenti.
Na jaře roku 1920 slaví Tomáš Garrigue Masaryk 70. narozeniny. Mezi gratulanty prezidentu Osvoboditeli jsou bankéři, průmyslníci i město Praha. A posílají dary, s kterými se ještě nikdo nikdy nespletl: peníze. Velké peníze. Na Hradě se schází od sponzorů a vypsaných sbírek celkem čtyřicet milionů tehdejších korun.
Finanční dary se staly základem Národního Masarykova fondu, který měl být následně využíván na podporu kulturních, humanitních a sociálních institucí.
Úroky z milionů umožnily Masarykovi také zkrášlit Pražský hrad. Zatímco architekt Plečnik zveleboval stavby, prezident začal nakupovat obrazy, které dodnes zdobí reprezentační prostory Hradu. Jejich výstava včera začala v Císařské konírně. (row)
Když obchodník s uměním prezidentu Masarykovi nabídl cyklus šestnácti obrazů od Josefa Mánesa za závratných půl milionu korun, jen stručně prý konstatoval: „Tož to kupte.“Prezident si to mohl dovolit. Měl jak peníze ze zvláštního fondu, tak nekonečné prostory Pražského hradu. Po Habsburcích, kteří na Hradčanech sídlili jen příležitostně, toho mnoho nezůstalo a mladá republika potřebovala reprezentovat.
V expozici v Císařské konírně návštěvníci ode dneška uvidí více než sto obrazů, u nichž nepůjde pouze o slavná jména autorů, ale i o příběh, jak měla zakoupená díla spoluvytvářet obraz Pražského hradu coby symbolu nové demokratické republiky.
Hned na začátku vítá návštěvníky v konírně sám prezident. Tedy jeho veřejnosti téměř neznámý obraz od Otto Peterse. „Netradiční kompozice a spousta symbolů,“stručně popisuje dílo kurátorka Jitka Šosová. Na prstě má Masaryk snubní prsten – odkaz na manželku Charlottu, řádovou stužku v klopě, světlo dopadá na přísnou tvář prezidenta a na knihovnu v pozadí.
Masaryk pro hradní sbírku preferoval umělce považované za české, výjevy z českých dějin, českou krajinu. „Jsou to žánry které bychom čekali v sídle prezidenta, vždycky pro něj bylo důležité, aby dílo mělo vztah k vlasti,“říká Šosová.
Ve sbírce naopak chybí nahota. Cudný a mravný prezident byl proti nahotě. Smůlu měly i mytologické výjevy, natož akty.
V Jízdárně nechybí obrazy Hanuše Schwaigera, který byl učitelem kreslení Masarykova syna Herberta a jeho osobním přítelem. „Masaryk v časopise Čas publikoval recenzi na Schwaigerovu výstavu a zaujal ho právě obraz Člověk je tu,“říká kurátorka Markéta Ježková. Ten zachycuje opilého muzikanta, který usnul na kraji vsi a okrádají ho skřítci.
Asi nejslavnějším vystaveným dílem je portrét Boženy Němcové, který zdobil prezidentskou pracovnu. Ta byla obložena knihami, mezi nimi bylo jen pár fotografií, podobenek a asi jediný obraz – právě Božena Němcová.
Když Masaryk zemřel, jeho nástupce Edvard Beneš začal nakupovat trochu jiná díla. Na rozdíl od Masaryka byl fanouškem výtvarného umění. Chodil na výstavy, sám byl sběratelem a s umělci se přátelil. „Když nastoupil Beneš, vyjádřil názor, že staršího umění už bylo dost a můžeme kupovat něco současného,“popisuje Šosová. Naopak nástup Emila Háchy znamenal opět návrat k prověřené tradici a starým dílům.
Konec fondu znamenala měnová reforma z roku 1953, kdy se peníze znehodnotily.