V Idlíbu džihádisté staví šibenice pro kapitulanty
Scénář je stejný jako předtím v Aleppu, Ghútě či Derá: mosty letí do povětří, spojovací tunely pod domy a ulicemi jsou vykopané, vztyčena byla i „motivační“šibenice, která má vysvětlit civilistům, co by je čekalo, kdyby chtěli přejít do bezpečí.
Tajná vězení jsou přeplněná, neboť v Idlíbu se zatýká ve stylu velkých gestapáckých zátahů. Vládci provincie, poslední bašty odporu, kterou musí dobýt vojska syrského režimu, vědí, že v ulicích chodí v přestrojení spousta zpravodajců hlásících pozice obránců, jejich pasti a propracované opěrné body.
Protože opakování dělá z učňů mistry, jsou teď syrští džihádisté experty na prohrané bitvy, v nichž bojovali do předposledního dechu.
Do předposledního proto, že obvykle nakonec využili nabídku k přesunu do Idlíbu. Teď se čeká, že bitva začne i tam, problém je, že odtud už není kam odejít.
Pro pozorovatele zvenčí to vytváří schizofrenní situaci.
Zprávy zvenčí vyznívají, jako by stavitelé šibenic byli stateční obránci údajně už tří milionů lidí v kotli, na který si brousí zuby záludní útočníci zvenčí.
A tak je Sýrie vyzývána ke zdrženlivosti, přestože drtivou část obránců tvoří džihádisté a další radikálové, přičemž jen bývalá pobočka al-Káidy v Sýrii drží dvě třetiny Idlíbu.
Situace je však líčena, jako by režim vedl operaci proto, aby pro vlastní potěšení zmasakroval civilní obyvatelstvo v Idlíbu, přestože stejně jako v Aleppu, Ghútě či Derá ho tam džihádisté drží násilím. Faktem je, že sem dorazili v rámci dojednaných příměří z předchozích bojišť i s rodinami, ale i tak bude asi hodně lidí, kteří by teď odtud zmizeli, kdyby je za to neoběsili.
Pro vládu je Idlíb problém, který nemá dobré řešení. Když zahájí ofenzivu, kterou v podstatě završí sedmiletou válku, bude to pro ni v každém případě propagandistické Waterloo. Je to vidět už teď: každý taktický nálet na pozice džihádistů má publicitu jako bombardování Drážďan.
A bylo to vidět i při předchozích bitvách: džihádisté se tvrdošíjně bránili a nemilosrdně využívali lidi jako živé štíty, vládní útočníci se se stejnou nemilosrdností probíjeli vpřed, ale vina byla přičítána jen jim. Naivní černobílý romantismus prvního období má zaručeno, že se dožije konce války ve zdraví.
Na první pohled to vypadá, že syrskému režimu může být jedno, jaké zděšení bitva o Idlíb vyvolá, protože jeho renomé nemůže být už horší. Ale to je omyl.
Válka je u konce a Bašáru Asadovi už nemůže být světová reakce ukradená, jako v dobách zápasu o holé přežití. Bude chtít získat peníze pro obnovu země a taky se potichu aspoň trochu vracet na scénu.
Teď na něj znovu hrozí prstem, aby byl zdrženlivý, což je totéž, jako kdyby mu řekli, aby si uprostřed svého území pěstoval rezervaci al-Káidy a tvářil se, že mu nevadí, když ho odtud džihádisté ostřelují.
Zatímco média zaznamenávají každý nálet na Idlíb, údery opačným směrem nejsou žádnou zprávou, proto jako by neexistovaly. O víkendu však zcela věrohodný blízkovýchodní veterán listu The Independent Robert Fisk z místa popisoval, jak džihádisté ostřelují území mimo Idlíb raketami.
Nevypadají, že jim došla šťáva, přestože se svět tváří, že stačí s nimi pořád jednat a oni už nějak jednou složí zbraně. To vyvolává důležitou otázku: Co vlastně s nimi?
Džihádisté nejsou obyčejní vojáci, kteří – když válka skončí – prostě svléknou uniformu, jdou zpět k soustruhům a v šest večer ke Kalichu.
Tihle bojují za věc. Mnozí přišli odjinud. Kdo si je vezme? Turecko a země Perského zálivu, které je financovaly ne pro lásku k nim, ale pro nelásku k Bašáru Asadovi, pro ně domovy veteránů zřizovat nebudou.
Tito muži to vědí. Pokud budou bojovat do konce, vytvoří v Idlíbu opravdu prodlužované peklo. Čím krvavější, tím pro ně lépe, protože o to větší bude mezinárodní tlak na Sýrii. To je jejich poslední trumf.
Otázka je, kdy to začne. Prý každou chvíli, ale to asi ne. V Damašku je mezinárodní veletrh, jímž se režim snaží podpořit dojem normality a přitáhnout firmy zvenčí. Plašit válkou je chtít asi nebude. Navíc Asad teď nikam nespěchá.