Dobročinný běh? Divné. Ale funguje to skvěle
Na pražském vrchu Vítkov, kde se něco aspoň trochu zajímavého dělo naposledy 14. července 1420, poslední dobou něco nehraje.
Zvenčí to vypadá, jako by se tam odehrával nějaký obludný sociální experiment. Nebo exotický náboženský rituál.
Od rána do rána, čtyřiadvacet hodin denně, tam běhají lidé. Spousty lidí. Tisíce a tisíce. Krouží kolem dokola památníku, úplně jako mohamedáni kolem Kaaby v Mekce. Jenom opačným směrem a rychleji.
Většina těch běžců vypadá, že už dávno zapomněla, proč to vlastně dělá. Proto to stojí za připomenutí.
Za celou touhle gigantickou akcí s názvem Teribear je nápad supermodelky jménem Tereza Maxová a lidí, kteří s ní pracují v její dobročinné nadaci.
Nápad vskutku ďábelský: sponzoři slíbí, že pošlou peníze potřebným dětem. Ale pod jednou podmínkou: někdo ty peníze musí „vyběhat“. Za každý kilometr, který někdo uběhne, dostanou sirotci a další děti v nesnázích třicet korun.
Což se nezdá moc. Ale vynásobte si to tisíci účastníků a statisíci (!) kilometrů, které dohromady naběhají. Jsou to miliony korun.
Ano, je to trochu zvláštní. Proč je ta štědrost takhle podmíněná, řeknete si. Proč bohatí sponzoři ty peníze těm dětem nedají rovnou, lze se ptát. Zrovna jako se kdysi ptal Skupův Hurvínek, k čemu je dobročinný ples. Proč ty lidi nevěnujou ty peníze rovnou a musí u toho tancovat, že áno.
Ale tak to prostě v charitě chodí. A nápad spojit dobročinnost s během je zkrátka geniální. Donutí k pohybu i typy, kterým nějaké běhání mnoho neříká. Prostě to člověku, aniž vlastně ví proč, najednou přijde jako docela dobrý nápad. Anebo to přijde jako docela dobrý nápad jeho manželce.
A tak se stalo, že jsem za jednoho svěžího zářijového rozbřesku k vlastnímu překvapení zjistil, že běhám kolem dokola památníku.
Až dosud jsem tyhle masové běhy neměl moc rád. Poslední hromadný běh městem, kterého jsem se účastnil, se konal večer 17. listopadu 1989 v Mikulandské ulici s motivačními policejními obušky v zádech. Bůhvíjaká zábava to tenkrát nebyla. Proto jsem si k tomu nenašel ten správný vztah. Jenže na akci Teribear je to jiné. Při běhu tam zažijete věci, které jste do té doby neznali. Poznáte ten pověstný nástup opojných endorfinů. Tu lehkou euforii a pocit, že svět patří vám. Poznáte prostou krásu života, ve kterém se vaše činnost omezuje jen na střídání nohou – levá, pravá. Ale poznáte i opravdovou únavu. A skutečnou bolest. Překážky, které musíte překonat. Chvíle, kdy musíte sebrat všechnu vůli a otestovat skutečné hranice svých možností.
Pak se vaše tělo konečně vyladí na pohyb. Pochopíte, že jste vlastně maratonec – co jste dělali celý svůj dosavadní život, že jste neběhali?
A to se teprve blížíte do cíle prvního okruhu. Má patnáct set metrů.
Kouzlo Teribear však způsobí, že po prvním kolečku chcete další. A pak ještě. Chcete vidět svoje jméno na světelné tabuli. Chcete naběhat víc než kolega z práce. Nebo chcete trhnout aspoň tamhletoho pajdavého dědka... Ale ouha, tomu nenápadnému pánovi na počítací tabuli září u jména šílená suma stovek kilometrů.
Na Vítkově totiž teď běhají všichni. Tihle supermaratonci, běžci zvaní rekreační i běžci sváteční. Ba i lidé, kteří vůbec běhat nedovedou a jenom chodí. A všichni se tím zjevně baví.
K tomu ty peníze na dobrou věc. Dvojitý zásah. Jistě. Je to jen běhání. Jenže společnost mění k lepšímu i věci, které na to na první pohled ani nevypadají.