Triumf z bolesti po smrti syna

Zápisník Tomáš Macek reportér MF DNES

Jsou vítězství mocně přesahující hranice sportu. To, které včera na Vueltě vybojoval z úniku, v husté mlze a na šíleném stoupání kanadský jezdec Michael Woods, právě takové bylo.

Rozplakal se, když se za cílem snažil mluvit. A neronil tu jen slzy štěstí, nýbrž i bolesti.

„Před dvěma měsíci jsme s manželkou ztratili syna,“svěřoval se a hlas se mu lámal. „Narodil se mrtvý. Jmenoval se Hunter. O měsíc dříve manželce zemřel i otec. Byl to pro nás strašný rok.“

Na střední škole se Woods kdysi stal panamerickým juniorským mistrem v běhu na 1 500 metrů, kvůli únavové zlomenině atletickou kariéru ukončil. Po univerzitě nemohl najít práci, prodával v obchodě s obuví. Do práce dojížděl na kole, které „kradl“otci.

V 26 letech jej kamarádi přemluvili, ať vyzkouší i nějaký cyklistický závod. O čtyři roky později už měl smlouvu v prvodivizním týmu Cannondale a loni ohromil Vueltu sedmým místem celkově. „Jako bych se ocitl v jiném světě,“pronášel tehdy užasle.

Včera se drápal do cíle skrz špalíry Basků. „Úžasné, tolik lidí křičelo mé jméno,“říkal. Sportovní ředitel Garate jej zároveň do sluchátek vysílačkou nabádal: „Vyhraj. Udělej to pro svoji rodinu.“A tak Michael Woods vyhrál. „Celé poslední stoupání jsem myslel na syna. Chtěl jsem to dokázat pro něj. A dokázal jsem.“

Jeho první profesionální vítězství kariéry se rodilo z bolesti, která už nikdy zcela nezmizí. Ale mohlo ji alespoň trochu utišit.