IRENA ZAVADOVA

nemocnému i správnou dávku morfia v obavě, aby pacienta nezahubili. Ale pozor – Hippokratova přísaha praví, že musíme pomáhat mírnit pacientovo utrpení. A utrpení někdy přináší i léčba. U nás v domácím hospici mi lidé často říkají – já už do nemocnice nechci, vím, že moji nemoc vyléčit nelze. A já jako lékař řídící se Hippokratovou přísahou to respektuji.

Co uděláte?

Nemocný zůstává v domácím prostředí, v péči blízkých a zároveň má k dispozici profesionální hospicový tým se sestrou a lékařem dostupným 24 hodin denně. Myslím, že je nutné změnit přístup lékařů. Představte si, že do ambulance přiveze záchranka velmi starého muže, který má všechny možné nemoci. Tentokrát dorazí se zánětem močových cest. Moderní medicína umí takovou zdánlivou banalitu vyřešit, ale neumí nemocnému vrátit plné zdraví a odebrat roky. Za určitých okolností nemusí být jediný správný postup napichovat žílu a dávat nitrožilně antibiotika, protože tím možná dotyčnému jen prodloužím utrpení. Existuje na to termín limitace péče a o ní může rozhodnout také ošetřující lékař.

Někdy se přesto stane „zázrak“a zdánlivě beznadějný pacient se uzdraví.

Může se to stát, protože některé choroby jsou nevypočitatelné. Zatímco u pacientů s nádorem poměrně dobře postup nemoci odhadneme, u staršího člověka s několika chorobami to jde hůř. Složitější prognóza je také u lidí se srdečním selháním. V našem hospicu jsme se za loňský rok postarali o 260 pacientů a tak deset až dvacet procent jsme propustili, protože se jejich stav stabilizoval.

Ještě zpátky k eutanazii. Jak si vysvětlujete, že v různých průzkumech veřejného mínění je většina Čechů pro? Může to být tím, že jsme takoví neznabozi?

Myslím, že to s vírou ani tak nesouvisí. Spíš je to volání po možnosti rozhodnout o svém konci. A také po pravdivé informaci. Těch, kteří by ji neunesli, je minimum. Lidé většinou vnímají, že jejich tělo chátrá, že jim ubývají síly, a v duchu se na smrt připravují. A když mají strach, tak většinou z utrpení. Naše společnost je rozpolcená. Přestože poslanci návrh na legalizaci eutanazie už předložili, nenašli většinovou podporu.

V Nizozemsku i dalších státech Beneluxu s legální eutanazií někteří experti tvrdí, že se situace vymkla kontrole. Žádají o ni lidé takzvaně unavení životem. Co si o tom myslíte?

V těchto zemích jde eutanazie ruku v ruce s široce rozvinutou kvalitní paliativní a hospicovou péčí. Lidé tam mají možnost volby. Podle mě bychom se u nás měli soustředit hlavně na to, aby se stalo standardem důstojné umírání. Aby z něj lidé přestali mít strach a dokázali o smrti mluvit. Lékaři by se měli pacientům naučit říkat: Možná je čas ukončit protinádorovou léčbu a nabídnout vám tu hospicovou léčbu, která vám zbytek života zkvalitní. Od letošního ledna je tato péče i v domácím prostředí hrazena ze zdravotního pojištění. To je přelomová věc, za kterou jsme léta bojovali. A hospice přibývají po celé republice.

Jde vůbec zkvalitnit zbytek života?

Jde. Naše péče je komplexní včetně té sociální, spirituální a psychologické. S pacienty hodně mluvíme. Zrovna nedávno jsem vedla rozhovor s jistým devadesátiletým panem profesorem, kterého máme v péči. Jeho první otázka byla, jak to umírání vypadá. Co uděláme, když se objeví nějaká komplikace? Všechno jsme spolu v klidu probrali a vysvětlili si. Odcházel klidný.

Často slýcháme, že nemocný člověk musí být psychicky silný. Že to při léčbě pomáhá. Pomůže psychická síla i při umírání?

Jistě, k tomu, aby člověk vydržel náročnou chemoterapii, je zapotřebí síly. Má to ale i svoji druhou stránku. Psychická síla může pacientovi bránit v klidu zemřít. Tělo už je na odchodu a duch se vzpírá. Ideální je, když se podaří nemocnému i blízkým situaci přijmout s pokorou.