Trenér Bílek

S fotbalovou reprezentací byl ve čtvrtfinále Eura, teď oživil Zlín

Přestože dovedl českou fotbalovou reprezentaci do čtvrtfinále Eura, fanoušci mu spílali. Nadávali, ať už táhne. Michal Bílek.

S podceňovaným Zlínem, který se na jaře v lize zachraňoval, teď trenér válí. Mnozí obrátili a s nostalgií vzpomínají na jeho působení u národního týmu: Omlouváme se, nedošlo nám, co umíte.

„Nechci se k tomu vracet. Zažívám období, které je pro mě bezvadné. Rozjeli jsme sezonu výborně, práce ve Zlíně mě baví,“nechává Bílek reprezentační téma u ledu.

Dnes pošle mužstvo do předehrávky 8. kola proti Bohemians.

Zlín pod vámi vstřelil už 14 gólů, přitom máte nálepku defenzivního trenéra. Cítíte satisfakci?

Jestli se tradovalo, že jsem defenzivní trenér, tak je to pravda. Na defenzivě si zakládám. Ale není to tak, že bych klukům říkal, že budeme jenom bránit. Naopak, v našem systému si vytváříme spoustu šancí a dost jich ještě neproměňujeme. Čtrnáct branek je dobrá vizitka.

Zmínil jste rozestavení 3-5-2, které jste ve Zlíně začal razit hned od červnového příchodu. Čím vás tak zaujalo?

Inspiroval mě Antonio Conte, který tak hrál s Juventusem a pak i s italskou reprezentací na Euru. Líbilo se mi to, tak jsem se o to začal zajímat. Zkoušel jsem to chvíli v Jihlavě během zimní přestávky, ale pak jsme od toho ustoupili. Ve Zlíně máme čtyři kvalitní stopery, byla by škoda je nevyužít. Myslím, že si to sedlo. Máme za sebou teprve sedm kol, může se stát všechno, ale příprava i začátek ligy ukázaly, že takhle můžeme hrát a můžeme hrát dobře.

Jste dva body za první Slavií. Tak povedený start jste asi nečekal, že?

Ne. Ale když si vezmu všechny naše zápasy, odehráli jsme je dobře, i když některé jsme otáčeli až ke konci. Nebylo to jen štěstí, ale rozhodovala taky touha kluků, kteří to chtěli dotáhnout k bodům, i když se zápas nevyvíjel dobře.

Zlínské angažmá vám musí dělat radost.

Baví mě trénování. Baví mě být mezi mladými a zvlášť teď, kdy jsme sezonu dobře rozběhli. Říkal jsem, že do Zlína přicházím, abych se z kluků pokusil udělat lepší hráče. U některých se to docela daří.

Třeba záložník Jiráček pod vámi rozkvetl jako v reprezentaci.

Jiras se nezměnil. Je úžasně pracovitý. Profík, příklad pro ostatní. Na hřišti ze sebe vždycky vydá všechno. Je mu dvaatřicet, a když mladší hráči vidí, jak dře někdo, kdo má za sebou takovou kariéru, tak musí makat stejně tak. Jiras ví, že třeba za tři roky kariéra skončí, tak si to užívá.

Ze zlínského týmu k němu máte nejblíž?

Známe se dlouho. Vztah mezi námi funguje. Hodně věcí s ním konzultuju.

Zlín je specifický v tom, že o fotbalovém směřování rozhodují jen majitel klubu Červenka a manažer Grygera. Jak vám to sedí?

Pro trenéra je vždycky lepší, když komunikuje se dvěma lidmi. To jsou jen dva názory. Pokud ve vedení sedí šest deset lidí a každý má svůj pohled na věc, je to spíš na škodu.

Publicitu nevyhledáváte, takže i v tomhle ohledu vám provinční klub vyhovuje?

Klid mám. Můžu se projít městem, aniž mě někdo pozná. Jsme sice čtvrtí, ale stejně se o nás moc nemluví, což mi vůbec nevadí. Hlavně jsem rád, jakou jsem ve Zlíně našel kabinu. Kluci na sobě chtějí pracovat. Povedlo se nám tým dobře poskládat. Vždycky jdeme za vítězstvím.

V minulé sezoně kabina ve Zlíně nefungovala. O vás se traduje, že v šatně umíte vytvořit dobré klima. Jaký na to máte recept?

Mluvím s hráči na rovinu. Řeknu jim, co se mi líbí a co ne. Ale nemyslím si, že dělám něco výjimečného.

Ale hráči na vás nedají dopustit, to vás musí těšit.

Beru to tak, že v kolektivním sportu můžete být úspěšní, pokud se vytvoří parta. Pak můžete potrápit i špičkové týmy, ačkoli nemáte hráče na takové úrovni jako soupeř. Pokud se nevytvoří parta, je to velice obtížné. Na začátku trenérské kariéry mě v tom utvrdily i malinké Blšany.

Jak?

Přišel jsem k týmu, který měl po deseti kolech dva body a veliké ekonomické problémy. Přesto jsme se zachránili. Tým se vhodně doplnil pracovitými hráči, vytvořila se parta a mužstvo šlapalo. Na Blšany se trošku zapomíná, ale pořád je mám v hlavě. Patří to k mým největším trenérským úspěchům.

Co Sparta?

Tam jsme získali double. Také jsem přišel v rozehrané soutěži, když byla Sparta po pěti kolech osmá. Pro mě je to nejvíc, protože jsem mohl pracovat v klubu, ve kterém jsem vyrostl a kde jsem byl od sedmi let.

Ve Zlíně jsem proto, abych se z kluků pokusil udělat lepší hráče. U některých se to docela daří.

Ve slavné éře Sparty vás trénoval legendární Václav Ježek. Jak moc od něho čerpáte?

Pan Ježek si mě v sedmnácti vytáhl do áčka. Byl výborný. Dokázal nás motivovat, s nikým se nepáral. Měl obrovský respekt. K drsným výrazům nešel daleko. Když měl proslov, nikdo si dovolil říct půl slova. Ale na druhou stranu se s ním dalo v pohodě mluvit. Měl jsem štěstí, že mě trénovali výborní trenéři. Ve Spartě pánové Jarabinský nebo Uhrin, v nároďáku pan Vengloš, v Teplicích zase Pešice. Všichni mi sedli.

Čím?

Byli přísní, ale věděli, co chtějí. Měli tréninky, které mě bavily.

Kdy jste zjistil, že byste chtěl trénovat?

Původně mě to k trénování netáhlo. Na konci kariéry jsem měl velké problémy s kolenem a přitom jsem pořád hrál. Fotbalem jsem byl unavený a říkal jsem si, že pro mě končí. Pak jsem byl tři neděle doma a najednou mi chyběl. Hodně chyběl. Začal jsem studovat profilicenci a už jsem do toho naskočil.

Víc si ceníte hráčské, nebo trenérské kariéry?

Rozdělil bych to. Moc si cením, že jsem to ve Spartě dotáhl tak daleko od sedmi let. Málokomu se podaří, aby prošel všemi věkovými kategoriemi až do áčka. Plus sedm titulů. Jen mě trochu mrzí, že jsem nevydržel delší dobu ve Španělsku. Jenže v Betisu Sevilla jsme neuspěli v baráži o první ligu a řekl jsem si, že se raději vrátím, než bych mydlil druhou.

Musel jste na prvních trénincích něco mimořádného předvést, aby vás v Seville vzali? Co třeba vaše precizní přímé kopy?

K těm jsem se vůbec nedostal. Byl tam se mnou Trifon Ivanov, bulharský bek, který bohužel před dvěma lety umřel (na infarkt spojený s obezitou). Bylo mu padesát. Měl fantastickou kopací techniku a nechtěl mě k přímákům pouštět. Ale Španělsko mě fotbalově hodně bavilo. I život se mi tam líbil. Spoluhráči mě vzali, i když jsem ze začátku vůbec nemluvil španělsky.

Jak tedy přistupujete k cizincům ve Zlíně?

Jako ke kterýmkoli jiným hráčům. Gajič nebo Beauguel jsou tady delší dobu a beru je spíš jako domácí.

V reprezentační pauze jste o jednoho přišel. Berete odchod Traorého do Slavie jako daň za úspěch?

Na jednu stranu je to vyznamenání, že jsme připravili hráče pro špičku, zároveň mě to hrozně mrzí, protože Ibra byl důležitou součástí týmu.

Nebere vám to elán do práce, když se vám pracně budovaná mozaika rozpadá?

Vůbec ne. Ibra podával vynikající výkony a bylo by překvapením, kdyby po něm někdo nesáhl. To jsme věděli.

Mimochodem, jaké teď máte trenérské ambice?

Mám přání uspět ve Zlíně. Držet laťku, jak jsme ji nastavili. Pak se můžu koukat dál.