Trefa do vlastních řad: Syřané sestřelili Rusy
Zkáza ruského iljušinu, k níž pomohl i Izrael, odvedla pozornost od dohody, podle níž se Idlíbu zatím vyhne válka.
Když Rusové přijdou nad Sýrií o letadlo s patnácti muži, jsou z toho světové titulky, i když za den dva to bude zapomenutá epizoda.
Paradoxem je, že zkáza ruského průzkumného iljušinu odstřelila z radarů světového zájmu čerstvou zprávu, která je pro poslední fázi syrské války mnohem důležitější. Jde o rusko-tureckou dohodu o Idlíbu, poslední povstalecké provincii. Rusové nebudou muset kvůli iljušinu nijak namáhat práh bolestivosti, protože jim ho sundali Syřané, jejich spojenci, kvůli nimž tam Rusové létali. A Syřanům s tímto výstřelem do vlastního kolena pomohli Izraelci, velmi těsní partneři Ruska. Několik dnů bude probíhat všeobecné mračení. Rusové podle všeho mají ve dvou bodech pravdu: zaprvé, Izrael je před náletem na Syřany varoval příliš pozdě – s minutovým předstihem. Syrská protiletadlová obrana neměla čas na přípravu, jenže tím ruský stroj s rychlostí něco přes 600 kilometrů v hodině už neměl čas, aby se uklidil z cesty.
Zadruhé, čtyři izraelské stíhačky se při útoku schovaly za velký iljušin. Přesně takhle by to udělal každý pilot. To se Rusům opravdu nelíbí, ale ti zároveň dobře vědí, že na radaru syrští protiletadlovci velmi dobře odlišili větší a mnohem pomalejší skvrnu iljušinu a čtyři hbité skvrnky izraelských strojů.
Rakety protiletadlového systému SAM-200, vyrobeného v Rusku, letěly správným směrem, jen zasáhly ruské letadlo.
To, že Izrael měl v sestřelu iljušinu nepřímo prsty a snažil upustit ruskou páru, lze snadno odvodit z toho, že nad incidentem vyjádřil raketovou rychlostí lítost, což by obvykle neudělal ani na mučidlech.
Rusové nebudou sestřel dramatizovat, protože potřebují být s Izraelem zadobře. Navíc vědí, že na tak propleteném a přecpaném válčišti, jakým Sýrie je, se něco podobného občas stane.
Kolem Sýrie se teď dějí důležitější věci. Především dohoda o Idlíbu.
Byla rychle vytleskána s tím, že zabrání masakru při očekávané syrské ofenzívě. Svět chce být klamán. Nejdřív ale, oč jde: Idlíb je poslední zóna ovládaná protivládními silami. Mechanicky se jim pořád říká povstalci, ale dávno mezi nimi převládli džihádisté a islamisté. Byli sem sváženi z jiných dobytých území. Pro ilustraci: dvě třetiny Idlíbu drží bývalá pobočka al-Káidy. Teď ruský prezident Vladimír Putin s tureckým prezidentem Recepem Tayipem Erdoganem dohodli, že kolem hranic Idlíbu vznikne směrem dovnitř demilitarizovaná zóna o šířce až dvacet kilometrů. Nebudou tam džihádisté, aby nemohli ostřelovat cíle v Sýrii včetně ruského letiště.
Zní to hezky, ale je to jen odklad, i když třeba na dlouho. Těžko si představit, že Asad nechá Idlíb na pokoji. Z jeho pohledu je to vřed, vojensky i politicky.
Proč, bylo vidět hned včera z prohlášení jednoho z vůdců protiasadovské fronty v Idlíbu, který pro agenturu Reuters snil s otevřenýma očima, když řekl, že „Idlíb bude fungovat jako odrazový můstek k politické změně, jež ukončí autoritářskou vládu Asada“. Jinými slovy vzkázal, že pokud bude existovat povstalecký Idlíb, nebude v Sýrii klid a vládnoucí režim se musí cítit ohrožen.
Existence povstalecké zóny by byla pro Asada i politickým balvanem na noze, protože válka by tím vlastně nikdy nebyla ukončena, což by umožňovalo kdekomu do Sýrie přes skupiny v Idlíbu šťourat.
Těžko si představit, že se Asad zastaví i proto, že by mu uprostřed Sýrie zbylo nevypočitatelné hnízdo džihádistů. Turci si myslí, že je mohou přimět, aby vychladli, oholili se a rozpustili se v umírněnějších skupinách. Ale proč by se to Turkům mělo povést, když dosud je radikálové ignorovali?
Nárazníková zóna těžko může vyřešit závěr syrské války, jen ho na nějakou dobu zamrazí s nadějí, že třeba vyhnije.
Situace je zhruba stejná, jako by spojenci v roce 1945 dobyli na nacistech celou Evropu, ale nechali by Berlín nebo „alpskou pevnost“, protože svět by křičel, že útok by vedl k masakru a těch bylo už dost.
Byl by opravdu klid, tedy skoro, ale problém by žil dál.