Virtuální příběh se sirotky K
Europoslankyně Michaela Šojdrová navrhuje přijmout padesát dětí ze Sýrie. Premiér Andrej Babiš to odmítá. Celá ta diskuse je hloupost a řešení neexistujícího problému.
dyž se v lednu 2007 stala Michaela Šojdrová předsedkyní poslaneckého klubu KDU-ČSL v éře předsedy strany Jiřího Čunka, nešlo mi to na rozum. Jistě, Šojdrová byla svědomitou poslankyní, lidoveckou stálicí. Nicméně předsedy poslaneckých klubů tehdy ještě bývali lidé schopní vidět na tři tahy dopředu, vytvářet politické strategie a také je umět zákulisně vyjednat.
Šojdrová do této kategorie očividně nepatřila. „No jo, ale Míša je hodná a má dobré srdce,“obhajovali to tehdy v neoficiálních rozhovorech její zastánci. Tak nějak tím bylo řečeno vše.
V uplynulých dnech se Šojdrová výrazně připomněla. Nikoli jako europoslankyně nebo lidovecká kandidátka v komunálních volbách v Kroměříži. Poprask vyvolal její návrh, ať Česká republika přijme padesátku syrských sirotků.
Respektive onen poprask nevyvolala Šojdrová se svým návrhem, ale jeho rezolutní odmítnutí premiérem Andrejem Babišem v rozhovoru pro Právo z předminulé soboty. Od té chvíle jsme svědky absurdního divadla kolem naprosto neexistujícího problému.
Vinu na tom nenese pouze „hodná Míša s dobrým srdcem“, ale také premiér. Právě on dal svými zbytečnými a neadekvátními reakcemi europoslankyni KDU-ČSL největší kredit. Pomohl tím vytvořit pseudokauzu „humanistka Šojdrová versus nelida Babiš, který odmítá pomoc bezbranným dětem“.
Když se přemýšlí srdcem
Příběh nyní žije svým virtuálním životem, v němž už málokoho zajímá podstata věci. A ta rozhodně není tak černobílá, jak se snaží jedna či druhá strana prezentovat. Pojďme si nejdůležitější důvody shrnout.
První otázkou je, zda vůbec nějakých padesát bezprizorních syrských sirotků – malých dětí, které potřebují pomoc z Česka – existuje. Jistě, konflikt v Sýrii bezpochyby připravil o rodiče a perspektivu mnohem víc nezletilých, padesátka je jen kapkou v moři. Otázkou však je, jak Šojdrová přišla na to, že jim máme přijetím pomoci právě teď a že jich má být zrovna padesát.
Odpověď v diskusi na svém facebookovém profilu nabídla Jitka Fialová, mluvčí lidoveckého europoslance Tomáše Zdechovského. „Nikdo nás nežádal, jsou v jednom táboře v Řecku, který navštívila Míša Šojdrová, a přišlo jí to jako dobrý nápad. Odborná zahraniční komise KDU-ČSL ji nepodpořila, tak zkouší Senát,“napsala na Facebook.
„Jde tam o to, že to jsou „děti“12–17 (spíše 15–17), které o sobě tvrdí, že jsou sirotci, ověřené to ale není, ani nejsou pořádné testy na věk. Je to tak do velké míry hra na emoce, která mě upřímně řečeno štve víc, než že bychom měli pomoci 50 opuštěným dospívajícím,“dodala Fialová. Uvedené informace posléze potvrdila i sama Šojdrová. Po pátečním setkání s premiérem Babišem konstatovala, že ony „děti“budou teprve hledat. Na jednání v Hrzánském paláci ovšem už byla se zástupci iniciativy Češi pomáhají vzniklé za vlády premiéra Bohuslava Sobotky, se kterou se za tímto účelem spojila.
Tady se zastavme u premiéra Babiše. Toho zřejmě nesmyslná masáž, že je lhostejný k utrpení malých dětí, vyprovokovala k řadě nesmyslných kroků. Nejen k opírání se o texty jisté Taťjány Horákové a její organizace Mezinárodní dětský kříž, což je nejspíš nová verze hochštaplera Harryho Jelínka, jenž v éře první republiky „prodal“Karlštejn. Ale také k oficiálnímu přijetí Šojdrové na nejvyšší úrovni a seriózní debatě o „problému“, který neexistuje. Ale nešť, je pár dní před volbami.
Výsledkem je každopádně sdělení, že když Šojdrová najde nějaké dětské sirotky ze Sýrie, kteří by chtěli získat „druhou šanci“, a také lidi, kteří by se jich chtěli ujmout, vláda to podpoří. Na první pohled je to politické gesto. Hloupé a laciné. Ovšem nikoli pouze od Babiše. Už proto, že v debatě nikdy seriózně nezaznělo, co by tady vlastně „sirotci“měli přesně dělat. Nechme promluvit Hanu Pospíšilovou, zástupkyni iniciativy Češi pomáhají, o kterou se Šojdrová opírá. „Lidé nabízejí různou formu pomoci. Někteří jsou ochotni vzít si děti domů, jiní je chtějí třeba jen učit na kytaru. My ty rodiny rozhodně vybírat nebudeme,“řekla Právu.
Tím jsme u konce celé téhle pseudokauzy prezentované téměř jako souboj dobra a zla o osud malých dětí. Je to celé hloupost! I kdyby nějací konkrétní „sirotci“ze Sýrie existovali, a bylo jim méně než deset let, nemůže je nějaká Šojdrová jen tak mírnix dýrnix přesídlit do Česka. Z právního hlediska to ani není možné. V „plánu“lidovecké poslankyně navíc chybí i to, jaký by ony „děti“měly mít status. Adopce? Pěstounská péče? Nic takového jsme neslyšeli. Mimochodem, zájem o adopce či pěstounskou péči není v Česku valný. „Syrští sirotci“by tak nejspíš skončili v dětských domovech.
Prvoplánově prezentované dobro tedy nemusí být dobrem. Naopak. Dětští psychologové, které autor komentáře kvůli sepsání tohoto textu oslovil, kromě jiného upozorňují, že u válkou a násilím postižených dětí tak radikální přesun do zcela neznámého prostředí jejich trauma ještě prohloubí. Potřebují speciální péči, kterou jim „děcák“v obci XY ani nadšení dobrovolníci přes jejich veškerou snahu neposkytnou. Přestaňme tedy hrát před volbami na city. Nehledě na to, že je „Míša hodná a má dobré srdce“…
I kdyby konkrétní „sirotci“ze Sýrie existovali, nemůže je nějaká Šojdrová jen tak přesídlit do Česka.