Prvoplánová fraška, která se však vlastně docela povedla

Vyrazit si do pražského Divadla Radka Brzobohatého na hru Řádí jako tajfun, která se hlásí k odkazu archaického žánru zvaného vaudeville a jejíž děj nabízí žárlivé manžele, milenku i totálně neschopný hotelový personál, se na první pohled nezdá jako dobrý nápad.

Padají facky i talíře

Nečekaného překvapení se však dostane divákovi, který přece jen takové prvoplánové řachandě dá šanci. V režii Lukáše Buriana se totiž scéně sídlící na Václavském náměstí povedlo udělat ze hry britského autora Robina Hawdona slušnou odpočinkovou inscenaci, která nejde přes čáru. Představení, kde se neustále práská dveřmi, zakopává a kde padají talíře i facky, dokázal Burian svižně zrežírovat a hlavně udržet v patřičných mezích.

Divák dostane, co žádá

Klasická fraška, které podobně jako zde dá čas od času v metropoli prostor třeba Divadlo na Vinohradech, Kalich či Studio DVA, skýtá mnoho úskalí svádějící herce i tvůrce k zbytečnému přehánění. Na pódiu se pak místo lehounké komedie začne odehrávat trapnost či záplava opakujícího se pitvoření. Jedním z těch, kdo kus Řádí jako tajfun táhnou, je Ernesto Čekan; ústřední roli nervózního a neustálé problémy hasícího majitele hotelu sehrál naprosto brilantně a s potřebným nadhledem. Své odvedl i divoký manželský pár v podání Miroslava Hraběte a Kateřiny Peřinové.

Ve srovnání s vtipnou, svižně odehranou první polovinou je druhá část inscenace přece jen místy poněkud slabší a některé vtipy se začínají opakovat, takže trochu víc škrtů by neškodilo. Podobně je třeba zapracovat na nemotorných pádech, které zůstávají na půl cesty mezi uvěřitelnou kamufláží a čistou parodií sebe sama. Celkově však frašku Řádí jako tajfun lze divákovi chtivému odpočinku doporučit – prostě dostane, co žádá.

Poslední roky trochu spící Divadlo Radka Brzobohatého dostalo příchodem nového vedení potřebný impulz. Po relativně vydařeném muzikálu Freddie představuje nyní komedie Řádí jako tajfun další přírůstek repertoáru, na který se bude chodit.