Nový seriál o zkáze první republiky
Strana 14
Uchopení moci Adolfem Hitlerem v roce 1933 a nastolení totalitního režimu v Německu znamenalo nejen zásadní zlom v meziválečném vývoji na starém kontinentu, ale fatálně se odrazilo i do podoby česko-německého vztahu, neboť přispělo k nárůstu nacionální psychózy ve značné části německého obyvatelstva. Jako ten, který dokázal s nacionální emocí velmi obratně pracovat i ve veřejném prostoru, se ukázal Konrad Henlein, muž, který žádné politické zkušenosti neměl, protože působil v nacionálně-tělovýchovné sféře. Do obecného povědomí pronikl zejména úspěšně zorganizovanými turnerskými slavnostmi v Žatci v létě 1933. Celou akci inscenoval Henlein podle vzoru nacistických shromáždění v Německu, během mohutného pochodu městem měla také vyniknout mužná síla hnutí a jeho disciplína. Proto byl také pověřen zorganizováním zcela nového politického subjektu, který by aspiroval na získání největšího elektorátu. Ten vznikl v říjnu 1933 jako Sudetoněmecká vlastenecká fronta (SHF), která se těsně před volbami v roce 1935 přejmenovala na Sudetoněmeckou stranu (SdP).
Sjednotitel
Henlein se stylizoval do role politického vůdce, který sjednotí všechny Němce v československém státě, a v programu hnutí deklaroval vůli po překonání stranického, politického i sociálního rozdělení německého obyvatelstva ve prospěch utvoření nadstranického národního společenství. Současně se snažil obratně tančit mezi politickými vejci a deklaroval navenek ochotu spolupracovat s československými oficiálními místy. Na shromáždění stranických stoupenců v České Lípě 21. října 1934 se Henlein přihlásil k loajalitě vůči státu a slovně zde odmítl ideje fašismu a nacismu. Tím se podařilo získat pro podporu SHF další německé vrstvy, které byly předtím ještě ostražité. Změnu v politickém směřování německé menšiny představovaly výsledky parlamentních voleb v květnu 1935, v nichž SdP doslova „převálcovala“zbývající německé strany a na počet hlasů se dokonce stala nejsilnější stranou v Československu. Na ztrátách tradiční stranicko-politické struktury mezi německou minoritou se podepsala zejména skutečnost, že nová strana působila moderně a dynamicky. V řadách úspěšných poslaneckých kandidátů se nacházelo mnoho mladých politiků do čtyřiceti let.
Ve druhé polovině 30. let se po vnitrostranickém střetu do vedení Sudetoněmecké strany dostali přívrženci nacistické ideologie. V reakci na to se sice pokusily německé demokratické síly znovu konsolidovat pozice a překlopit politické váhy jejich směrem, ale již bez většího úspěchu. Československá vláda je podpořila zveřejněním plánu na zvýšení finanční pomoci pro německé obyvatelstvo a navýšení počtu německých úředníků. Sudetoněmecká strana však viděla řešení jen v rozsáhlé autonomii.
SdP na cestě k Hitlerovi
Je třeba připomenout, že se 5. listopadu 1937 uskutečnila v budově říšského kancléřství v Berlíně tajná porada se špičkami armádního velení a ministrem zahraničí, věnovaná původně otázkám surovinového zásobení zbrojního průmyslu. Hitler však vedle toho naznačil i program německé válečné expanze. Jako první cíle byly zmíněny Československo a Rakousko. O čtrnáct dní později, 19. listopadu 1937, zaslal Henlein Hitlerovi memorandum, v němž mu přislíbil uvést politiku SdP do souladu s požadavky Říše, což nebylo nic jiného než plná podpora Hitlerově expanzivní politice. Henlein současně prohlašoval, že strana musí skrývat své vyznání nacionálního socialismu jako světonázoru a jako politického principu a musí se přizpůsobovat demokratickým principům, protože to je předpoklad legální existence jeho strany v republice.
Dne 12. března 1938 vpochodoval wehrmacht bez odporu do Rakouska. Československá vláda byla ujišťována, že Německo na ní nebude vyžadovat žádné územní nároky. Henlein však využil chaotické situace mezi sudetskými Němci po připojení Rakouska k říši, aby přeměnil pozici své strany v úplný politický monopol a vyzval k přechodu členů aktivistických vládních stran do řad svého hnutí.
Německý velvyslanec v Praze Eisenlohr současně zdůrazňoval, aby SdP nedala v žádném případě najevo, že by třeba uvažovala o vstupu do vládní koalice. Německé vyslanectví hlásilo, že nastává čas osudových rozhodnutí, protože politika Sudetoněmecké strany staví říšskou vládu před dvě možnosti: buď nechat SdP zcela bez pomoci, nebo jít kvůli jejím požadavkům do ozbrojeného konfliktu. 28. března se Henlein sešel v německé metropoli přímo s Hitlerem. Vůdce dal sudetoněmeckému předákovi pokyny a chtěl, aby strana vznášela takové požadavky, které nebude možné splnit.
Hitlerovská doporučení se projevila po necelém měsíci na stranickém sjezdu v Karlových Varech, který vyzněl jako snaha o prosazení německé samosprávy v pohraničí, kde se navíc mělo praktikovat svobodné přihlášení se k německému světonázoru, tedy nacismu. Takové plány pochopitelně nemohla naše vláda akceptovat, protože cílily k rozpadu republiky.
Do otevřeného střetu
Situace se zdramatizovala v druhé polovině května, kdy se před konáním obecních voleb objevily zprávy, že by německá armáda mohla provést anšlus. Kabinet proto mobilizoval jeden ročník záloh. Tato opatření sice zklidnila situaci v pohraničí, ale zkomplikovala mezinárodní pozici státu. Bez ohledu na veřejné přihlášení se k hnědé ideologii volilo Henleinovu stranu v komunálních volbách na jaře mezi 88–91 % německých voličů. Pohraniční každodennost provázely konflikty, někde již visely prapory se svastikou. Během setkání henleinovských špiček s britským zmocněncem Runcimanem zaznělo, že alternativou k široké německé autonomii je přímé včlenění Sudet do třetí říše. Žádný ústupek československé strany se již neakceptoval.
Hitler pak vystoupil 12. září s agresivním protičeskoslovenským projevem na sjezdu NSDAP v Norimberku. Jeho řeč se stala signálem k povstání sudetoněmeckých ozbrojenců, při němž došlo k útokům na úřady a na četnické stanice a vraždění českých občanů. Naše branná moc však tento pokus o puč rázně potlačila.
Československu zůstala věrná velká většina německých sociálních demokratů a německých členů KSČ, což však byla již jen malá skupina.
Čas již začal odbíjet hodiny, které zbývaly do okamžiku, kdy představitelé velmocí zasedli k jednacímu stolu v mnichovském sídle Adolfa Hitlera, „Führerbau“, a podepsali dohodu měnící chod dějin.