Globalizace, krajané a těžký návrat domů

Je globalizace pokrok? A co je vlastně pokrok? Pamatuji si, jak jsem koncem druhé světové války zíral na pražskou oblohu, kde se míhaly vojenské stíhačky. Na auta jsem byl zvyklý, soused na Dobešce měl tatru hadimršku. I motorku jsem znal, náš táta se v létě 1945 objevil s jawou, posadil mě na nádrž a povozil po výpadovce do Krče, kde se v květnu s pistolí podporučíka v záloze postavil proti německým tankům. Ale letadla? To bylo pro čtyřletého prcka příliš. Jak to, že ta kovová hmota nehýbe křídly, vznáší se a nespadne? Čekají mě další fantastické události? Jak se s nimi vyrovnám? Jak se dnes vyrovnám a vyrovnáme s globalizací? Vševědoucí Google uvádí toto: Globalizace (z angl. global, celosvětový) je dlouhodobý ekonomický, kulturní a politický proces, který rozšiřuje, prohlubuje a urychluje pohyb zboží, lidí i myšlenek přes hranice států a kontinentů.

Na webové stránce Mendelovy univerzity v Brně jsem našel tuto definici: ... Současně však je třeba zdůraznit, že se jedná o takovou formu transformace světové společnosti, jejíž konečné cíle v zásadě nelze předvídat ani přesně definovat.

Možná, že to, co se ve vztahu Česka vůči krajanům v posledních dvou letech změnilo, je právě důsledkem globalizace.

Ministerstvo zahraničních věcí mělo od 90. let minulého století úřad pro krajanskou problematiku. V jeho vedení se střídali schopní lidé, ve své podstatě to bohužel byl úřad neefektivní. Snad to bylo jako pupeční šňůrou spojené s postojem Václava Klause, který mně již v dubnu 1990 řekl, „krajané mě zlobí!“. Kdoví, jak by se Česko vyvíjelo, kdyby tento postoj shora nepřevažoval.

Dnes je situace jiná. Jde o tisíce českých občanů žijících, pracujících, studujících v zahraničí. Je to obrovský nejen lidský, ale i ekonomický kapitál.

Boj s razítky

Jak náročný je návrat domů? Trvalo to přes rok, než jsem měl status českého občana zajištěný. Česká byrokracie je nesmírná, až šokující, razítko je to hlavní. Těžko se v tom může vyznat člověk vracející se po delší době ze zahraničí.

Již téměř 30 let sleduji snahy o získání rovnoprávného statusu občanů České republiky u lidí žijících v zahraničí. Výsledek těchto snah? Téměř nulový.

Na podzim 2016 se náhle objevilo světlo na konci černého tunelu – byla ustavena Meziresortní komise pro krajany žijící v zahraničí a 1. června 2018 byly spuštěny webové stránky informací pro Čechy žijící v zahraničí. Tím bylo vytvořeno centrální místo, na které se můžou čeští občané obrátit, a to nejen ti vracející se. Není to sice to, co mají Francouzi již celé dvě generace, a to zástupce francouzské diaspory ve svých zákonodárných orgánech, ale jde o signál, že si Česko svých občanů se zahraniční zkušeností váží.

A co neexistence korespondenčních voleb, dosud černá skvrna na české legislativě? V senátních ani komunálních se v zahraničí nevolí, ale v příštích parlamentních volbách by se to mohlo hodit. Očekávám však nižší účast než v roce 2017. Tehdy v zahraničí vyhrála suverénně TOP 09 (26,06 %) před Piráty (19,49 %) a ODS (12,53 %).

Vtěsná se příště mezi vedoucí trojku někdo nový? Nebude to asi hnutí ANO, které minule získalo 7,62 procenta. Jeho spojenectví s komunisty a s Tomiem Okamurou je pro mnohé Čechy v zahraničí nepochopitelné a nevyváží to ani růst životní úrovně v Česku. Nižší účast bude také proto, že mnozí jsou zklamáni z výsledku prezidentských voleb.