Ujet s Nibalim? To v tom tempu nešlo

Kdybyste mohl vrátit čas, udělal byste v závodě něco jinak?

Asi ne. Před závodem jsme se bavili s Nibalim, že bychom si navzájem pomohli a odjeli s nějakou skupinou třeba už 50 kilometrů před cílem. Ale když jsme potom viděli, s jak velkou intenzitou se na okruzích závodí, nebylo to reálné.

Kde nastal zlomový moment, který vás odstavil od medaile?

Do posledního strmého kopce jsem najížděl na perfektní pozici s Valverdem a Alaphilippem. Jenže při tempu, které tam nastavil Francouz Pinot, jsem šel lehce přes hranu a uvařil se. Takový Dumoulin si z jejich tempa vystoupil, jel si radši vlastní, dokázal ho udržet až na vrchol kopce a před cílem si k první trojce doskočil. Já jsem naopak musel na nějaký čas zvolnit a potom se znovu rozjíždět.

Na rozdíl od Valverdeho nemáte v týmu k ruce sedm dalších vrchařů, kteří vám pokryjí časné útoky. Už 40 kilometrů před cílem jste si některé nástupy sjížděl sám. Nesebralo vám to příliš sil?

V balíku jsem dlouho zachovával klid. Při nástupech některých jezdců tři kola před cílem jsem si říkal: To jsou jen takové volavky. A skutečně, ti lidé se poměrně rychle vraceli zpátky. Ale v posledních dvou kolech už jsem si to musel hlídat. Když najednou nastupoval i nebezpečný Pinot, musel jsem být ve střehu a nějaké síly jsem tam ze sebe vydal. Ale tou dobou se mi už jelo mnohem lépe než v první půlce závodu, kdy jsem se trochu trápil. Pomohlo mi, že kluci z týmu odváděli předtím vážně výbornou práci.

To je potěšující zjištění z Innsbrucku, že česká reprezentace působila jako celistvý tým. Což v minulosti ne vždy platilo, že?

Od šampionátu v Richmondu 2015 se to mění. Všichni z týmu nechali na trati všechno, byli odhodlaní a věřili, že se nám něco může povést. Jeli jsme jako parta, ne sólisté.

Kdo vás nejvíc překvapil?

Karlu Hníkovi jsem ještě při soustředění na Gardě moc nevěřil, ale on jel v úniku skvělý závod. Málokdo čekal, že před balíkem dojede tak daleko. Pepa Černý s Michaelem Kukrlem se v první fázi závodu po mně pořád ohlíželi. A pak jsme si to hlídali se Zdeňkem Štybarem i Honzou Hirtem. Také on zajel výborně, a ačkoliv není vyloženě pozičním závodníkem, závodil vepředu s námi (dojel 17.). Ta naše týmovost je velkým příslibem i pro další mistrovství na klasikářské trati v Yorkshiru, kde by měl být zpátky už i Petr Vakoč.

Mistrovství sledovalo u trati 600 tisíc diváků. Jak se vám zamlouvalo rakouské „peklo“?

Opět se ukázalo, že cyklistika patří do Evropy, atmosféra byla skvělá a pomohla k ní spousta fanoušků z Čech. Jsem rád, že jsem se před nimi ukázal v národním dresu v dobrém světle. Když pak ti lidé díky zážitku z takové akce sami skočí na kolo a jdou se projet, je to moc fajn.

Kdy skočíte na kolo v závodě opět vy sám?

Čekají mě ještě čtyři jednorázovky v Itálii. První dvě nepojedu přes závit, trochu si orazím a pokusím se zbavit současného nachlazení. Ale na Milán–Turín se už chci rozjet směrem k Lombardii (pátý a poslední Monument roku). Na té se zmáčknu, abych se rozloučil se sezonou i se stájí Mitchelton-Scott co nejlépe.—