Správný Evropan kouká v televizi na eurobalast
VBruselu sídlí přísně tajný úřad, který sedm dní v týdnu, v dvanáctihodinových směnách a bez přestávky na oběd vymýšlí, jak Evropanům zprotivit Unii. Klesne-li míra odporu pod určitou laťku, náčelník vyhlásí zaměstnaneckou soutěž o nejblbější nápad, jak rafičku zhnusení zase vychýlit správným směrem. Jinak si nelze vysvětlit, proč Unie dál prudí svými prostoduchými regulacemi, ač jsou z ní dávno opruzení i největší euroctitelé.
Cenu za blbý nápad roku si patrně odnesou úředníci, kteří vymysleli a europarlamentem protlačili směrnici, podle níž všechny internetové televize, jako je Netflix či HBO, musí nabízet alespoň třicet procent evropské tvorby. Svůj katalog filmů a seriálů tedy budou muset uměle ředit třeba i evropskými paskvily, jen aby dostály kvótám. Unii to nijak nepomůže, nepomůže to Evropanům ani lobbujícím evropským tvůrcům. Stane se jen to, že diváci si už nebudou moci vybírat filmy volně. Europarlament v nich zřejmě chce posílit evropskou identitu, ve skutečnosti však každému soudnému člověku vnukne myšlenku, zda skutečně chce mít co do činění s tak arogantní a vyšinutou organizací.
Kvóty na eurovideo jsou o to trapnější, že Unie právě tady nedělá to, co od začátku dělat má a proč vlastně vznikla – odstraňovat ekonomické bariéry, nechat zboží a služby volně proudit. Když se dnes chcete na internetu podívat na německou či italskou televizi, film nebo seriál, máte většinou smůlu. I když za to rádi zaplatíte, stejně narazíte na územní restrikce. Ze seriálu italské televize si nesmíte ani za peníze zdokonalovat italštinu, neboť práva na jeho vysílání nelze uplatnit mimo území Itálie. Češi tak mají třeba právě k Netflixu zoufale omezený přístup. Ač za něj platí stejně jako Němci, najdou tam násobně méně filmů a seriálů. Německo, Rakousko a Itálie jsou pro ně naprostou a neproniknutelnou cizinou. Učit se „unijní“jazyky z filmů vyžaduje pirátskou drzost i dovednosti.
Unie se zatím zmohla jen na to, že se na zahraniční dovolené můžete podívat na svoji placenou domácí nabídku. V Německu si tak český seriál na HBO pustíte. Že byste se však mohli doma podívat na německou televizi stejně jako Němci, na to zapomeňte.
Evropská unie tudíž v nabídce filmů, seriálů a televizí neodstraňuje svoje vnitřní obchodní bariéry. Místo toho nové bariéry staví – v tomto případě omezuje divákův výběr. Přičemž je logické, že má-li americká internetová televize v Česku nabízet třetinu „euroobsahu“, budou to filmy a seriály, pro které neplatí územní omezení. Tedy ty, jejichž práva nejsou v zemi původu kdovíjak cenná. Přednost tak dostane „eurobalast“před kvalitou.
Na celé věci není tak znepokojivé, že se trochu promění nabídka filmů, ale fakt, že se vrcholní evropští politici po všech těch průšvizích už konečně nechytí za nos. Nejde přece o dílčí drobnosti, ale o samotnou existenci Unie. Obrovská masa, snad dokonce většina Evropanů je na ni dnes naštvaná. Proto, že se vymkla z kloubů, že místo ostrahy vlastních hranic zakazuje plastové pytlíky, že svoje občany nechrání před riziky zvenčí, ale před jejich vlastními bezcennými osobními údaji.
Místo toho, aby se evropští politici probrali a pokusili se vrátit zvrhlou Unii do původních kolejí, aktuálně počítají, kolik španělských telenovel má na Slovensku vysílat americký web. Tísnivé je to hlavně proto, že Unie je nejvýznamnějším poutem, které dnes váže Čechy k Západu, a tedy ke svobodné společnosti. Právě ta svoboda však čelí dvěma hrozbám: té vnější, rozpadne-li se Unie či české pouto k ní, a té vnitřní, připraví-li se o svobodu sama Unie svými dementními regulacemi.