Cher a ABBA? Velký omyl
Cher si písně švédské kapely vyzkoušela už v muzikálu Mamma Mia! Here We Go Again. Na albu Dancing Queen však ztratily původní kouzlo a zůstalo jen popové pozlátko.
Kapela ABBA patří k těm vzácným úkazům, jejichž nahrávky ani po čtyřech desetiletích v zásadě nepotřebují žádné aktualizace. Když si poslechnete hit Gimme! Gimme! Gimme! (A Man After Midnight) z konce 70. let, je to dodnes pecka, která nepůsobí trapně. Totéž platí třeba o baladě SOS z poloviny dekády.
Hudebníci si tehdy dali velmi záležet na tom, aby své desky zaplnili dostatečně hutným zvukem, kdy na sebe navrstvili množství nástrojů, což vedlo mimo jiné i k tomu, že naživo nepůsobila ABBA zdaleka tak dobře. Nicméně původní nahrávky dodnes nepotřebují žádné aktualizace.
Zbytečné předělávky
Což je pochopitelně problém, pokud se pustíte do coververzí a chcete do těchto legendárních skladeb otisknout také něco ze sebe. Vyzkoušel si to ostatně i Benny Andersson z původní čtveřice, když některé hity vydal jen v klavírní úpravě a znělo to trochu jako hudba do výtahu. Nyní se do toho pouští Cher. Legendární zpěvačka předělává hity neméně legendární kapely. A výsledek je přinejmenším rozpačitý.
Na začátku zmíněné skladby z nepřeberné studnice, jíž se repertoár švédské kapely podobá, nejsou vybrané jen náhodou. V Gimme! Gimme! Gimme! totiž Cher kromě otravného „autotune“efektu na hlase nepředvádí nic nového, v SOS k původnímu klavíru naopak přidává další a rovněž poněkud zbytečné syntezátorové zvuky.
A tak bychom bohužel mohli pokračovat. První hit Waterloo, kterým ABBA zaujala na Eurovizi a jehož kytarový úvod patří k těm nejlépe rozpoznatelným v hudební historii, tady začíná jako tupá televizní reklama na pneumatiky. Původně čisťounká balada Chiquitita zase dostala nepříjemně taneční spodek. Proč, proboha?
Je však potřeba uznat, že příjemné momenty přinášejí skladby One of Us a především The Name of the Game, a Cher navíc dovede písně zazpívat podmanivě, pokud jí to postprodukce dovolí.
Splněno. Nic víc
Dobrý cover je buď domrtě zopakovaná pocta originálu, což je většinou ta nudnější možnost a hodí se maximálně na tribute večery čerstvě zvěčnělého hudebníka. Anebo přijde další muzikantský génius, původní skladbu rozloží na prvočinitele, vyhmátne její podstatu a znovu ji poskládá po svém. Cher se pohříchu nepustila pořádně ani jedním směrem. Ve skutečnosti vzala známé skladby, naplácala na ně trochu zbytečného popového pozlátka a odškrtla si splněno.
Není to nezábavné a není to vlastně úplně špatné. Ale není to taky nic, co by chtěl člověk, který má rád původní tvorbu švédské kapely, poslouchat dvakrát. Když originál je prostě lepší.