Když se jde na porážku
Pokud si Plzeň nevzpomene, jak se bojuje (aspoň) o čest, může to od Realu schytat.
Proboha, a jak dopadnou příště?
Ta otázka se nabízí, protože příště to může být pořádný malér. Liga mistrů totiž pro plzeňské fotbalisty pokračuje 23. října v Madridu. Do té doby by Viktoria měla – pokud tedy nechce schytat nějaký šílený výprask – vyřešit vážný problém: jak na hřištích soupeřů přestat hrát apaticky a bez srdce.
Výstižně to před úterní půlnocí popsal obránce David Limberský: „Je to od nás bezkrevné. Bez emocí. Ne že bychom byli odevzdaní, ale jdeme ty zápasy jen odehrát.“
Nebo lépe řečeno „užít“, což je moderní spojení, ale ve fotbale to může znamenat trable.
Za obyčejný přístup totiž Plzeň v posledních týdnech schytává drsné lekce. Počítejte s námi: 0:4 na Slavii, hrůza, děs. 0:3 v Jablonci, trapas. 0:5 v Římě, což je vyrovnání historické porážky v Lize mistrů.
Úterní góliáda přesně vystihla rozdíl mezi nejlepším klubem z Česka a elitním týmem světa. Ovšem plzeňský přístup stejně zarazil. Až na čestné výjimky v podání veteránů Hubníka s Limberským se víceméně nenašel hráč, který se chtěl rvát, který se chtěl podstatně vyšší kvalitě postavit čelem. To se potom nedivte, že hráči od 60. minuty sledují světelnou tabuli a prosebně tlačí čas dopředu: Už aby byl konec a my mohli jít do sprchy!
I trenér Pavel Vrba přiznal: „Výsledek tentokrát sedí. Bohužel.“
Zatímco bezbranní hosté si šli pro facku, římský bombarďák Edin Džeko si vychutnával vlastní show. Levá noha, pravá, hlavička. Gól, gól, gól. A to se mohl klidně trefit víckrát. Plzeň, která moc dobře věděla, jak ohromnou má Džeko sílu, ho nebrzdila, nekopala. Jen se mu uctivě poklonila a nechala jej zazářit.
A tak to je v uplynulých týdnech vlastně pořád. Jakmile Viktoria opustí Štruncovy sady, chová se uťáple, bez motivace a bez zájmu.
Budou-li „venkovní“manýry pokračovat, může to přinést další nemilé ztráty v lize a zároveň nedůstojné výsledky v Lize mistrů.
Už příští kolo napoví. Plzeň se představí na stadionu Santiaga Bernabeua. Proti slovutnému Realu, který obhajuje titul. Proti soupeři, který bude chtít zahladit úterní průšvih, neboť senzačně prohrál 0:1 v Moskvě. Upřímně, to není dobrá konstelace. „Je velký rozdíl v přístupu před našimi fanoušky a venku. Musíme se zlepšit,“velí proto Limberský. Že se prohraje v Madridu, s tím se tak nějak počítá. Že Plzni hrozí další příděl, ani o tom si nemusíme nic nalhávat. Ale pořád je rozdíl v tom, jestli proti nesrovnatelně kvalitnějšímu soupeři jdete za porážkou dobrovolně, nebo důsledně plníte pokyny, hrajete poctivě a snažíte se statečně vzdorovat. Právě to by měl být hlavní odkaz úterního večera na Olympijském stadionu. Úroveň většiny klubů v Lize mistrů se dotýká úplně jiné dimenze, než na kterou je Plzeň – nebo jakýkoli český klub – v současnosti schopna dosáhnout. Tedy pokud zrovna soupeř fatálně nepodcení zápas nebo neselžou fyzikální zákony. Bylo to zřejmé už před sedmi lety, kdy Plzeň prožívala svoji krásnou fotbalovou pohádku. Při premiéře narazila třeba na Barcelonu a nestačila se divit. Ve čtvrtletníku Football Club na to vzpomínal trenér Vrba: „V poločase domácího zápasu přišel (stoper) David Bystroň do kabiny a řekl, že chce střídat, protože vidí, že na to prostě nemá. Kroutil hlavou a nevěřil tomu, co se dělo. Pro některé hráče je složitější skousnout ten rozdíl v kvalitě.“
O dva roky později Plzeň prakticky nepřeběhla na polovinu hřiště Bayernu Mnichov. I tehdy dostala nakládačku 0:5.
Z toho všeho vychází jednoduchá analýza: Plzeň královsky zbohatne na odměnách (už teď má jistých 430 milionů), prožije podzim v nádherných kulisách a získá nezapomenutelné vzpomínky na boje s giganty, jenže Liga mistrů je nad její síly.
„Jen běháme a doufáme,“poznamenal Limberský už před lety.
Výsledkově daleko zajímavější je Evropská liga, kde konkurovat lze. Aby mohla Plzeň pomýšlet na jarní pokračování v Evropské lize, musí skončit třetí ve skupině, což se právě nyní jeví spíš nereálně.
Ale kdo ví, třeba se remíza 2:2 z prvního utkání proti CSKA Moskva ještě bude hodit. Pokud si tedy Viktoria co nejdřív vzpomene, jak se sluší bojovat. Třeba jen o svou čest. A především na hřištích soupeřů.