Nedomyšlený americký krok

Spojené státy se stále více orientují neoizolacionisticky. V jistých aspektech dosáhl prezident Trump pokroku, k sebestředným aktům naopak patří odstoupení od faktické mírové smlouvy s Íránem.

Když nedávno Donald Trump vystoupil v americkém sídle Organizace spojených národů, jen potvrdil jím nastolený politický trend. Spojené státy se vzdalují od Evropy a stále více se orientují jaksi neoizolacionisticky. Upustily od projektů na prohloubení obchodních styků s asijskými státy a Evropskou unií, pořád patrnější je snaha hledat už nepokrytě egoistická řešení ve stále propojenějších mezinárodních vztazích.

V jistých aspektech dosáhl Trump pokroku, nesporně. Po letech jadernými hlavicemi podmalovaného nepřátelství KLDR a USA nastala na Dálném východě obleva. Byť s naprosto „trumpovskými“rysy, mezi něž patří politikův „coming-out“, jímž se přiznal k vzájemné lásce s mladým severokorejským diktátorem z rodu Kimů. Svérázným úspěchem se stala i výslednice siločar, jimiž byly Mexiko a Kanada dotlačeny k redefinici zóny NAFTA. Nově vyjednaná trojstranná smlouva se nazývá USMCA a má být nástrojem, skrze nějž bude snížen deficit zahraniční obchodní výměny Spojených států.

Mezi sebestředné akty postupně slábnoucí zaoceánské supervelmoci nicméně náleží i méně šťastná rozhodnutí. K nejnebezpečnějším patří odstoupení od faktické mírové smlouvy s Íránem. Jí se Obamova administrativa roku 2015 zasloužila o určité mezinárodní uvolnění a zprostředkovaně podpořila postavení pragmatiků v Teheránu, kteří se tehdy z Vídně netajili do kamer nadšením: „Dokázali jsme dnes ukončit zbytečnou krizi. Dosáhli jsme historického okamžiku.“

Nešťastné výhrůžky

Vzetím podpisu zpět potěšil americký prezident Stát Izrael, o jehož lobbingu v USA je zbytečné hovořit a který mnohostrannou úmluvu od počátku napadal coby „povolení zabíjet“. Současně s tím Trump podrazil pětici dalších nepřehlédnutelných signatářů – svých spojenců.

Koncepce, že by mohla být vyjednána pro USA a jejich blízké přínosnější smlouva, je doopravdy scestná, postavená na hrubé neznalosti íránských politicko-kulturních tradic. Jediné, co svévolný a nedomyšlený krok mohl přinést, je zostření protiamerických nálad ve vnitřně neklidné Íránské islámské republice nebo znechucení ostatních signatářů. Jimi jsou ostatní členové Rady bezpečnosti OSN (Velká Británie, Francie, Rusko, ČLR) a Německo, co si v hybné současnosti – jen tak mimochodem – stále víc ujasňuje potřebu normalizovat vztahy s Moskvou.

Představitelé zemí, jež se cítí v íránské záležitosti poškozeny, mají těžkou hlavu, jelikož věc se fakticky přímo dotýká též bezpečnosti Evropy i dalších oblastí. Úkorně ovšem nevnímají situaci jenom oni. Američané, kteří nesledují pouze televizi FOX, si leckdy uvědomují, že aktivity jejich bizarního prezidenta dvakrát neprospívají mezinárodnímu klidu, a otvírají tudíž příležitosti k různorodým konfrontacím.

Trumpovy výhrůžky na adresu šíitské teokracie jsou skutečně nešťastné, a to přesto, jak evidentní je její expanzivnost. Maximálně patrná v sousedním Iráku, který byl kdysi hlavní bariérou proti rozpínavosti islámských revolucionářů. Samozřejmě také v Asadovou vládou kontrolované Sýrii, z níž se víceméně stalo rusko-íránské kondominium. Ostatně opakované vojenské výpady Izraele na území vedlejšího státu hovoří za vše. Mají primárně protiperskou dimenzi. Což se týká jak dislokovaných íránských jednotek, tak různých proteheránsky orientovaných milic.

Vážně pozoruhodné je, že ve prospěch protiizraelské politiky Teheránu, jenž židovský stát ostře neuznává (hovoří o „sionistickém projektu“), se nyní nepřímo angažuje Ruská federace. Velmoc, co si s Izraelci mnohokrát vyšla přátelsky vstříc. Například když resetovala dojednané dodávky moderních zbraní Islámské republice nebo ohledně syrské války uzavřela s Jeruzalémem jisté bezpečnostní dohody. Po zničení ruského výzvědného letadla takzvanou přátelskou palbou vládní protivzdušné obrany, na čemž měly dle všeho nemalý podíl izraelské síly, je situace tak trochu naruby.

Prostor pro ruské zájmy

Nejspíš přetekl pohár trpělivosti, jehož poslední kapkou se stala obdoba tureckého sestřelení ruského bombardéru. Kreml v ještě kratším než avizovaném termínu dodal do Syrské arabské republiky sadu moderních zbrojních technologií, jimž vévodí moderní protiraketový systém S-300 s velkým dosahem. Zdá se, že mohutnící ruské sebevědomí si již nemůže dovolit nereagovat. Navíc dovoz „erbovních“prostředků velmoci je jasným vzkazem víceru konkurentů na Blízkém východě.

Regionální mocnost Izrael samozřejmě nemohla stáhnout ocas a kát se, to by ztratila vážnost. Dala proto ve známost, že si ani nadále nebude dělat s mezinárodními normami ohledně cizích hranic násilí. Ale bylo by prapodivné, kdyby se výhrůžné strategické signály z Moskvy na jeho operacích nijak neprojevily. To skýtá prostor Íráncům. Především však ruským zájmům, jejichž mohutnící role zjevně zneklidňuje v oblasti tradiční hráče.

Představitelé zemí, jež se cítí v íránské záležitosti poškozeny, mají těžkou hlavu, jelikož věc se fakticky přímo dotýká též bezpečnosti Evropy i dalších oblastí.