Obvodní doktorka mi nijak nepomohla, nevěřil jsem, že se s tím dá něco dělat.

„Moje potíže začaly už v patnácti letech, a to zvláštním způsobem, který ukazoval spíš na problém těla. Každé polední jídlo jsem vyzvracel. Věděl jsem, že se něco nenormálního odehrává i v mé hlavě. Někdy se zdálo, že se mi rovnou rozskočí. Obvodní doktorka mi nijak nepomohla, nevěřil jsem, že se s tím dá něco dělat,“začíná vyprávět Aleš.

Devět let svoje potíže tajil před rodiči i spolužáky. Když se během studia na pedagogické fakultě po každém obědě v menze musel běžet vyzvracet, raději přešel jen na rohlíky a studenou stravu. Vzdor zdravotním potížím se mu podařilo školu dokončit a několik let učil matematiku na střední škole. V roce 2005 se jeho stav zhoršil natolik, že už dál pracovat nemohl. Kvůli jeho nevypočitatelnému chování a množství konfliktů ho ze zaměstnání propustili. Teprve tehdy našel Aleš cestu do ordinace psychiatra.

Ze začátku to žádná výhra nebyla. „Cítil jsem pořád obrovské tlaky v hlavě. Honily se mi v ní hrozné myšlenky, takže jsem s ní doma tloukl o zeď, do všeho kopal. Rodiče se mnou zažívali peklo. Doktor mě začal léčit na obsedantně kompulzivní poruchu a předepsal antidepresiva. Žaludek se mi zklidnil, ale to, co se mi dělo v hlavě, neustávalo. Slovy to vůbec nejde vyjádřit,“pokračuje muž.

Začal mít problémy s pamětí, neudržel pozornost. Měl pocit, že ho pronásledují sousedé. Že o něm píšou posměšné nápisy. Dokonce číhal na sousedku, a když šla kolem, vlepil jí pohlavek, aby se pomstil za domnělá příkoří. Zoufalí rodiče se marně snažili jeho spory urovnávat.

Léta bral Aleš léky na neurózu, protože další psychiatr zařadil jeho stavy mezi poruchy nálady. Měl sice deprese, dokonce se chtěl zabít, ale šlo spíš o následek bezvýchodné situace, ve které se ocitl. To už měl pověst vyhlášeného agresora, který prošel několika ambulancemi. Hrůzu z něj začali mít i lékaři.

Správná diagnóza padla teprve roku 2008 v ordinaci brněnské psychiatričky Marty Holanové, která u něj zjistila atypickou formu schizofrenie.