Osudové osmičky Velké pardubické
Naši nejslavnější steeplechase podstatně ovlivnily války i proměny režimů
Nejen pro český stát byly roky končící osmičkou osudové. Také dostihová historie zaznamenává v těchto obdobích nepříliš šťastné události. Jako by se třeba obě světové války a srpnové události odrážely i v dění na pardubickém závodišti.
V osmičkových letech se zde v minulosti často objevily koňské osobnosti, které se nesmazatelně zapsaly do historie Velké pardubické, například šampioni natolik schopní, že svůj úspěch dokázali ještě minimálně jednou zopakovat.
Historie našeho nejslavnějšího dostihu se datuje od roku 1874. „Velká se naposledy nekonala v roce 1968, běhá se tedy nepřetržitě už 50 let,“říká šéf pořádajícího Dostihového spolku Martin Korba. Ale popořadě:
1918 – Válku přežilo málo koní
V letech 1914–1918 se Velká pardubická v důsledku válečných událostí a rozpadu rakousko-uherského mocnářství nekonala. „Průběh války se sice na stavu závodiště nepodepsal, bylo však těžké sehnat účastníky do poválečných ročníků. Koně umírali na frontách spolu s lidmi a zdecimované chovy nestačily hned úbytek nahradit, takže kvalitních steeplerů nebylo po skončení bojů mnoho,“uvádí ve své knize Od Fantoma po Peruána Jaroslav Hubálek a Miloslav Nehyba.
1938 – Další válka a obnova
Druhá světová válka znamenala pro Velkou pardubickou další několikaletou pauzu až do roku 1945. Přitom ještě v roce 1938 bylo vše připraveno k tomu, aby se slavný dostih uskutečnil. A mohl to být vskutku nezapomenutelný ročník. Vždyť na start se chystaly tehdejší hvězdy jako klisna americké stáje Banacker, angloarab Djérik francouzského majitele nebo North West belgického barona Lundena.
Po válce musela armáda na závodišti zneškodnit nevybuchlé bomby a mezi dostihovou veřejností se šířily fámy, že se sem dostihy již nevrátí. Naštěstí se však Východočeskému jezdeckému spolku a Československému Jockey Clubu podařilo navrátit závodišti původní tvář.
„Vojáci technického útvaru odvedli během deseti týdnů obrovské množství práce. Museli zasypat krátery od výbuchů bomb a nově postavit osm překážek včetně Irské lavice, při jejíž výstavbě bylo třeba přemístit 150 kubických metrů hlíny a drnů. Vykáceli také nový průsek lesíkem, oplotili závodiště a smontovali alespoň provizorní tribuny,“uvádí ve své knize Dostih s Taxisovým příkopem její autor Miloslav Nehyba.
1968 – Invaze, nikoli počasí
Velmi se tehdy mluvilo o tom, že se do Pardubic chystá slavný americký amatérský jezdec Tim Durant, který v tomto osudovém roce v Anglii (v osmašedesáti letech) dokončil Velkou národní v Liverpoolu. Pardubické závodiště si přijel „osahat“na jedny jarní dostihy. Vše však stoply srpnové události – Velká pardubická se neběžela.
„Lidem bylo vtloukáno do hlavy, že se nekonala kvůli špatnému počasí, ale tak to nebylo. V roce 1968 bylo hezké počasí, jen režim se nás snažil přesvědčit o opaku,“upozorňuje historik Velké pardubické Martin Šabata. Jako náhrada se na závodišti v pražské Velké Chuchli konala Česká steeplechase.
1988 – Více odvahy i peněz
Komunismus začínaly opouštět síly. Pořadatelé si dodali odvahu a v programu na Velkou pardubickou se objevil nezkreslený údaj o rozměrech jejího nejslavnějšího skoku. „Celková šířka nejproslulejší překážky zůstala šest a půl metru, ale živý plot zmohutněl, rozrostl se do příkopu a zmenšil tak jeho šířku ve svůj prospěch z pěti na čtyři metry,“vzpomíná ve své knize historik Miloslav Nehyba. Celková dotace byla dvojnásobná – celkem 440 tisíc korun. Na startu se objevil zcela nevídaný kůň z ostrovů – devítiletý ryzák Free Flow londýnského bankéře Sporborga, který přijel sledovat jeho výkon i s rodinou. Angličan skončil v poctivém tempu za Železníkem. Ten zaznamenal s žokejem Josefem Váňou druhý triumf.
1998 – Změna směru
Zlomová sezona. Velká změnila směr. Od tohoto ročníku se všechny dostihy dobíhají tzv. „na pravou ruku“. V závěrečné fázi závodu se tedy po absolvování Havlova skoku netočilo vlevo, ale naopak doprava. Do cílové roviny tak koně vbíhali z opačné strany, než tomu bylo doposud. „Cílová meta byla přesunuta před novou tribunu, kde je umístěna věž rozhodčích a dostihové komise. Změnou byl i nový točný bod před Francouzským skokem a postavení nového Poplerova skoku mezi Irskou lavicí a Popkovickým skokem, přes který koně nyní cválají z hlavní dráhy na Drop,“upřesňuje mluvčí pořádajícího Dostihového spolku Kateřina Nohavová. Na startu se objevil jeden ruský zástupce a velmi sebejistá konkurence ostrovních koní. Do cíle se však ze zahraničních účastníků dostal jen pátý Gart z Ruska. Vítězství slavil potomek Koroka Peruán. Jeho trenérka Lenka Horáková se stala první vítěznou trenérkou v historii Velké pardubické.
2008 – Rekordní rychlost
Do cíle doběhl jako první bělouš Amant Gris. Byl to však nešťastný hrdina; v průběhu dostihu minul povinný točný bod a byl diskvalifikován. Na první místo se tak posunula minulá vítězka bělka Sixteen s žokejem Josefem Bartošem. Klisna zaběhla rekordní čas, poprvé se běželo pod devět minut. Celý dostih byl velice rychlý, i poslední, šestý kůň doběhl v lepším čase než dosavadní rekordman Maskul.