Za matku dal otci pohlavek

Heather Morrisová v Praze uvedla biografii Tatér z Osvětimi.

Příběh Žida Laleho Sokolova mohl zůstat navždy utajen, nebýt iniciativy jeho syna. Muž, který tetoval ostatním vězňům v Osvětimi řadová čísla do kůže a mnohé svou pozicí uchránil před smrtí, na sklonku života promluvil. Jeho vzpomínky sepsala novozélandská autorka.

Laleho syn Gary chtěl, aby příběh jeho otce nepsal Žid. Proč?

Nechtěl, aby někdo začal otcovy vzpomínky interpretovat a hodnotit očima jeho vlastní rodinné historie. Chtěl od autora nulovou zátěž.

Bál se odsouzení?

Nikdy to napřímo neřekl, ten požadavek však mluví sám za sebe. Nicméně si myslím, že odosobněný přístup knize prospěl. Když jsem ji psala, měla jsem pořád imaginárního Laleho za zády a slyšela jeho hlas – takhle jsem to neřekl, přepiš to! Nechtěla jsem být v příběhu slyšet. Ke čtenářům se měla dostat jeho slova, nikoliv moje.

Pořád je to ale vaše kniha, vy jste pod ní podepsaná.

Je to moje kniha, ale zároveň pouze jeho příběh.

Chtěli někdy knihu cenzurovat?

Nechci o Garym mluvit špatně, ale jednou se zachoval jako malý kluk a pokusil se o to za Laleho zády. Když se to Lale dozvěděl, nemluvil s ním dlouhé měsíce.

O co šlo?

Byla to scéna o intimnostech mezi Lalem a Gitou, tedy Garyho matkou, ještě v koncentračním táboře. Nemohl uvěřit, že si jeho otec na matku něco dovolil ještě předtím, než byli sezdaní. Dal mu tehdy dokonce pohlavek.

Jak jste reagovala vy?

Doporučila jsem mu, aby dospěl.

Přestat mluvit se synem na měsíce je celkem tvrdé. Byl tak neústupný i s vámi?

Občas byl velmi rázný, ale pak se hned začal smát jako školačka.

Na to se musí těžko zvykat, navíc, pokud jde o takto náročné téma.

Začali jsme spolu hovořit těsně po smrti jeho manželky, kdy byl velmi smutný. Viděla jsem, že už nechce být na světě a chce za ní. Pak to ale přešlo. Jindy zase, když se rozčílil, přecházel nevědomě do němčiny nebo slovenštiny.

Musela jste si zpětně hledat překlad?

Ne, já si nic z jeho vyprávění nenahrála ani nezapsala. Záměrně říkám vyprávění, protože já opravdu nevedla rozhovor. On vyprávěl.

Vy musíte mít fenomenální paměť.

Ne, spíše jsem zvládla rychle běžet domů k počítači. Věděla jsem, že cokoliv jako diktafon nebo zápisník jeho vyprávění naruší a on se uzavře. Nenáviděl, když jsem potřebovala něco dovysvětlit. Rozčiloval se, čemu že to sakra nerozumím.

V čem se lišil od jiných přeživších holokaustu, se kterými jste se setkala?

On tvrdil, že nejlepší způsob, jak uctít ty, kteří v Osvětimi zahynuli, bylo žít dál plnohodnotný a dobrý život. Každý to však nedokázal a trauma se v něm neslo dál. V tom se Lale lišil.

V čem se ještě lišil?

Byl manipulativním oportunistou. Před válkou, během ní i poté. Sám to o sobě věděl. Nikdy však nepřestal věřit v lidskost. I přes všechny hrůzy, které zažil. A toho si vážím.