Hovory s Martinem Hubou
Kupodivu i s kletbou „mluvících hlav“zosobňují Hovory s TGM jeden ze snesitelnějších projektů věnovaných jubileu republiky. Zásluhu na tom mají především Martin Huba v roli prezidenta Masaryka a Jan Malíř za kamerou.
Jistěže nelze očekávat žádné tajemství ani překvapení. Ví se, že knižní Hovory s TGM k desátému výročí státu vyšly, tudíž prezidentovo úvodní sdělení Karlu Čapkovi, že knihu vydat nesmí, bere divák jen jako záminku k následné debatě s předem daným vyústěním.
Zamilovaný Masaryk
Nicméně fakt, že se celé setkání odehrává během několika hodin jednoho podzimního dne roku 1928, kdy Jan Budař coby spisovatel chvátající za Olgou Scheinpflugovou raněnou při nehodě stále pokukuje na hodinky, poskytuje snímku jistý rytmus. A Malířova kamera si z nálady babího léta v parku zámku v Topolčiankách vybírá chvilky, kdy nervozita mladšího naráží na vyrovnanost staršího, čerstvě zamilovaného vdovce objevujícího sex.
Ani Čapkův vztah s herečkou, ani Masarykův s Oldrou Sedlmayerovou nejsou dávno novinkou, ostatně nejméně záživnou součást snímku tvoří právě pasáže, kde se do dialogu pašují informativní věty ve stylu školní látky „život a dílo TGM,“ ve kterých se probírá mládí, exil, světová politika, německá otázka, víra v Boha či v demokracii.
Střídání dvou obličejů
Paradoxně jiskřivější okamžiky nastávají, kdykoli se tradiční role obracejí a Masaryk zpovídá Čapka: jestli by dal milost vrahovi, jestli někdy myslel na sebevraždu. I proto, že herecky Huba od počátku převyšuje Budaře, ve výrazu je bohatší, a dokonce navzdory věku klukovštější, když spisovatele provokuje, že na knižních rozhovorech s prezidentem si chtěl jen udělat jméno.
Pravda, pořád je to jenom souboj slov, ať se procházejí, postávají, posedávají. Pro střihače to musí být peklo, soustředit se vesměs na střídání dvou obličejů, jež se pokouší osvěžit jablko, cigareta, bouřka, brýle, bosé brouzdání trávou, tu a tam zahradník či Jan Masaryk vracející se oknem z nočních záletů.
Sebevražedný debut
Konverzace sice občas připomíná sbírku bonmotů včetně diskuse, zda od novin čekají lidé opravdu novinky, či naopak potvrzení toho, co už znají, ale občas zavoní smíchem, jako když Masaryk popisuje ikony 28. října 1918: „Nejhorší byl Rašín, nejlepší Švehla, Stříbrný byl děvkař a Soukup slušný, ale nudný.“
K nejsilnějším scénám pak patří Masarykův monolog vlastních výčitek za to, že při odchodu do exilu opustil rodinu – a když chce alespoň od Čapka odpuštění, zjistí, že mluví sám k sobě. Huba i pouhým hlasem dokáže čarovat, z jeho škádlivého „Panáčku“čiší varování, a přidá-li jen do kroku, zas má jeho „antitatíček“TGM o odstín víc.
Zkrátka ostuda to není, i když na velkém plátně kin, kam vstupují zítra, se Hovory s TGM stěží blýsknou. Na druhou stranu jim lze k dobru připsat únosný rozsah osmdesáti minut plus tradičních pět procent za režijní debut. Tím spíše, že Jakub Červenka přišel s tak sebevražedným nápadem – tedy zfilmovat kultivovaný rozhovor dvou lidí, během nějž se vlastně nic nestane.
Hovory s TGM
Česko 2018 60%