Střídání času: večírek, po němž má bolet hlava
Krásné tradice nebývají kdovíjak rozumné, a některé mají dokonce původ v barbarských zvěrstvech. Přesto zůstávají tradičními a krásnými. Velikonoční pomlázka jistojistě vyjadřovala ženskou podřízenost, korida neúctu k býkům, kroje a májky živily xenofobii mezi chalupáři. Nic z toho by se však nemělo rušit, protože jde o zvyky vzácné a sváteční. Sváteční zvyk je společnosti svatý, takže ji převyšuje a nedá se jen tak spoutat rozumem. Vzácné jsou svátky hlavně proto, že dnešní doba už žádné neutváří. Až na výjimky. A tou je třeba střídání zimního a letního času.
Ten zvyk vychází z úplně pitomé úvahy o šetření proudem, ale podobně jako výslužka za třískání dívek metlou časem dorostl v krásnou konzervativní tradici. Rozum, který ho teď žádá v celé Evropě zrušit, prokazuje, že nemá smysl pro svátečno. Argument „jednou za rok se lépe vyspím“má u něho prioritu před dramatem, jenž odděluje zimu od léta a tmu od světla. S nástupem jediného času zmizí rozechvění z jejich předělů, zjevných začátků a konců, které dnes představují dva téměř nejvýznamnější svátky v roce. Je to tak proto, že chtě nechtě zasahují do života, nikdo se před nimi neschová, nikdo je neodbude argumentem, že neslaví Vánoce, protože jeho prapradědeček byl Žid.
K povaze každého správného slavení patří, že naruší všední režim včetně střídání dne i noci. O svatbách se vždycky hodovalo do rána. Není-li člověk dítě, oslavy všech jeho jubileí vstupují do noci. Narození syna se zapíjí na flámu stejně jako pohřeb otce. Dovolená – což je bezpochyby slavnost slavností – se vždycky vyznačuje vypnutým budíkem. Svátek se od soukromé slavnosti liší jen tím, že je kolektivní, oslavuje ho celá pospolitost.
Je těžké uvěřit odpůrcům střídání času, že je ta změna zásadně zatěžuje na těle či duchu. I lidé, kteří nikdy nejezdí na dovolenou, neletí do jiných časových pásem, nikdy si nezkrátí noc popíjením, v září si nezvykají na radikální změnu rodinného řádu, i ti všichni by měli vědět, že společnost potřebuje svátky narušující obvyklý běh dní a nocí přinejmenším stejně jako oni pravidelný spánek.
Zní to možná příliš kolektivisticky, ale pravý svátek je skutečně něčím, co se nedá individuálně plánovat a co zároveň odlišuje lidskou smečku od zvířecí. A stejně jako se nedá svátek uměle zavést, buď se jím nějaký zvyk stane, nebo ne, nedá se ani uměle zrušit.
Zatímco zastánci jediného času hrdě vystřelují rozumové argumenty o zdraví, kreslí na tabule biorytmy a počítají hodiny, uniká jim, že se společnost chystají připravit o zásadní prožitek začátku zimy a jara, že ten kritizovaný bolehlav z nevyspání je průvodním a žádoucím jevem každého slavení.
Zruší-li se navíc čas letní, chybějící hodina uřízne kousek z jemné sváteční povahy každého prázdninového dne, horkého večera, který je vždycky malou slavností. O prvním srpnovém dni bude nad Prahou zapadat slunce ve tři čtvrtě na osm, na konci prázdnin čtvrt hodiny před sedmou, dnes (koukejte, jak je tam krásně!) by to bylo už čtyři minuty po páté. Kdo by tu slávu slunných nocí okrájel výměnou za to, že si jednou do roka nebude muset zvykat na dřívější vstávání?
Patrně ten, kdo od odpoledne dřepí doma před televizí, ať je venku všední zima, nebo sváteční léto. Právě tam se možná skrývá ztracený smysl pro svátek: v obýváku u připitomělého nekonečného seriálu. Střídání času se teď patrně zruší, ale třeba tu krásnou tradici jednou oživí mladá generace, které je už teď vysedávání před televizí stejně odporné jako rigidní všednost dní a temných večerů.