Neúnavný diplomat
Jméno Edvarda Beneše má většina české veřejnosti spojené především s koncem „prvního“Československa, s Mnichovem a pak se zápasem za jeho obnovu v letech druhé světové války.
Už mnohem méně se obecně ví, že Beneš, který stál od vzniku republiky více než sedmnáct roků v čele československé diplomacie, patřil také v meziválečném období k významným diplomatům evropského formátu. Nesporně náležel mezi několik státníků menších zemí, kteří personifikovali revoluční přerod, jenž starý kontinent prodělal v důsledku první světové války (a k jehož důsledkům patřil i vznik naší republiky před sto lety).
Mladý Beneš, který získal své první skutečné diplomatické ostruhy v závěrečné fázi první světové války při prosazování vize československého státu na evropském Západě a pak na mírové konferenci v Paříži, byl už při ustavení Společnosti národů (SN), tehdy zcela nové – a svým způsobem také revoluční – mezinárodní instituce, vybrán za jednoho z místopředsedů jejího prvního shromáždění. A od tohoto momentu až do svého zvolení prezidentem o patnáct let později patřil k jejím nejpřednějším aktérům, přičemž se opakovaně snažil posilovat řadu jejích mechanismů, především těch bezpečnostních.
Sám chtěl ale v nové instituci, která se záhy usídlila v Ženevě, spatřovat obecný demokratizační a také pacifikační instrument válkou těžce postiženého kontinentu. Hned v jednom ze svých prvních parlamentních výkladů v září 1921 ostatně předjímal, že SN „… zmírňuje nezkrocené vášně, zvyká veřejné mínění tomu, aby přikládalo více víry důvodům než násilným prostředkům, umírňuje všechny přepjatosti, nacionalismy, imperialismy a začíná být postrachem lidí zlé vůle“. A k tomu chtěl svou činností aktivně přispívat.
Sen o trvalém míru
Od podzimu 1923 byl tehdy ani ne čtyřicetiletý Beneš opakovaně volen členem Rady SN, tedy její exekutivy, při jejíchž zasedáních také sehrál vícekrát značnou roli. Benešova činnost v ženevských sálech i kuloárech byla ale mnohostrannější, přičemž jejím společným jmenovatelem byla především snaha poskytnout více bezpečnosti menším státům, mezi něž patřilo i Československo. Nestabilita starého kontinentu byla ostatně patrná už brzy po podpisu mírových smluv a hned v r. 1922 byla ještě umocněna nástupem fašistického režimu v Itálii. Její duce Benito Mussolini se stal brzy jedním z nejzapřísáhlejších Benešových protivníků. První výboj italského diktátora, dočasné obsazení řeckého Korfu, pak stál v pozadí první velké Benešovy diplomatické iniciativy, návrhu tzv. Ženevského protokolu, který šéf pražské diplomacie předložil k projednání se svým řeckým kolegou Nicolasem Politisem v r. 1924.
Ženevský protokol měl zavázat signatáře k řešení všech sporů právními prostředky, výslovně delegalizoval útočnou válku a v neposlední řadě propracovával v návaznosti na Pakt SN systém široce pojímaných sankcí proti případnému agresorovi. Beneš věřil, že bude-li dokument schválen, požene „celý svět dále k ideálu míru trvalého a odstraší mnohé a mnohé od válečných dobrodružství…“
Československo také patřilo k jeho prvním signatářům. Už další osud dokumentu, jeho odmítnutí britskou vládou a následná konstrukce fakticky dvojí evropské bezpečnosti v Locarnu, pak jako by chtěla předjímat mnohé z následujících tragédií Beneše diplomata a státníka.
Šéf pražské diplomacie neustával v aktivitách ženevské instituce ani v následujícím období, třebaže bylo stále zjevnější, že zásadní roli v utváření osudů Evropy budou hrát i napříště především velmoci. V roce 1926 jako člen Rady svoji vstřícností fakticky odblokoval komplikovaná jednání, která předcházela vstupu německé Výmarské republiky do SN, a to přes vědomí jejích revizionistických záměrů. Podobnou roli ostatně sehrál i o osm let později, na podzim 1934, při přípravě vstupu Sovětského svazu do SN. Obé mělo podobný cíl – integrovat tyto mocnosti do mezinárodního společenství a oslabit tak jejich případnou antisystémovou politiku. Nezměrné úsilí také Beneš vyvinul od r. 1932 jako jeden z místopředsedů mezinárodní ozbrojovací konference. I zde opakovaně podporoval či rozvíjel kolektivně bezpečnostní projekty, které předkládali převážně jeho francouzští spojenci, mimo jiné André Tardieu a především Edouard Herriot. Nebyla ostatně náhoda, že předtím právě italský, německý a tehdy ještě i ruský odpor zabránily tomu, aby se Beneš stal předsedou této konference, k lítosti všech zastánců další pacifikace starého kontinentu.
Československý ministr zahraničí byl v těchto letech považován takřka za ztělesnění demokratických ideálů poválečného internacionalismu. To ostatně Beneš brzy osvědčoval i v konkrétní diplomatické praxi, kdy se neváhal postavit zástupcům mnohem mocnějších států v obraně obětí agrese. Španělský diplomat a historik Salvador de Madariaga popisuje např. ve svých vzpomínkách, jak se jeho československý kolega snažil mobilizovat mezinárodní společenství už po japonském vpádu do čínského Mandžuska v roce 1931, ač šlo o konflikt zdánlivě našim zájmům velmi vzdálený.
Kvůli postojům Londýna a především tehdy ještě skalně izolacionistického Washingtonu samozřejmě podobné iniciativy skončily bezvýsledně. Beneš však svému přesvědčení o nutnosti kolektivní bezpečnosti, opírající se o mezinárodní právo, zůstával věrný i nadále. To posléze demonstroval i na samém sklonku svého „ministrování“, na podzim 1935, kdy fašistická Itálie vtrhla do Etiopie.
Afrika není dost daleko
Šéf pražské diplomacie si dobře uvědomoval, že ve zdánlivě vzdálené Africe jde jen o další modelový příklad agrese velmoci proti slabšímu státu (a oprávněně už předjímal, že jednou z příštích obětí podobných zločinů může být i Československo). A tentokrát svým diplomatickým umem vydatně přispěl k tomu, že mezinárodní komunita takto poprvé skutečně zareagovala. Jako předseda XVI. shromáždění SN svolal hned počátkem října 1935 jeho nové zasedání, a to pak – stále pod jeho předsednictvím – přijalo proti italskému agresorovi mezinárodní hospodářské sankce. Bylo příznačné, že právě českoslovenští zástupci patřili v dalších měsících k zastáncům jejich rozšíření, aby byl italský útok alespoň zkomplikován. Neméně příznačné však bylo, že ministři zahraničí obou klíčových demokratických velmocí, Velké Británie a Francie, chtěli konflikt v Africe naopak řešit kompromisem – samozřejmě na účet oběti agrese. Tak se zde mimoděk rýsovala už příští mnichovská tragédie, jež měla postihnout právě Benešovu vlast o tři roky později.
Beneš, zvolený v prosinci 1935 druhým československým prezidentem, sice nepřestal výrazně ovlivňovat zahraniční politiku Československa, jejíž manévrovací prostor se ovšem díky narůstající Hitlerově agresivitě na straně jedné a sílícímu západnímu appeasementu na straně druhé zužoval na nulu. Jako aktér mezinárodní scény a její tehdy nejviditelnější instituce (SN) však musel pochopitelně ustoupit do pozadí. Bylo pak jen dalším paradoxem, že v československé krizi ani na podzim 1938, ba ani v březnu 1939 nesehrála SN prakticky žádnou roli, i když s ní v Černínském paláci počítali.
Následující události Beneše postavily – řečeno s již citovaným Madariagou – „před krutě obtížný úkol, jemuž čelil s integritou a odvahou“. Zvládnutí obou krizí, v roce 1938 a 1948, ale bylo v daných podmínkách úkolem nadlidským.
Celá Benešova mezinárodní aktivita v meziválečném dvacetiletí nicméně svědčí, nakolik si tento československý diplomat a státník uvědomoval obecné hrozby pro svůj stát a jak se jim snažil předcházet. Jestliže SN zůstala v roce 1938 stranou (a německou okupaci českých zemí o půl roku později její generální sekretář Joseph Avenol dokonce zbaběle ignoroval), pak po roce 1945 už žádný československý politik či diplomat roli v mezinárodním měřítku srovnatelnou s tou Benešovou nesehrál.
Beneš se neváhal postavit zástupcům mnohem mocnějších států v obraně obětí agrese.