Nač Svědkové Putinovi čekali skoro dvacet let
Film Svědkové Putinovi má tři vady: je podjatý, je starý a v rozporu s názvem více než o Vladimiru Putinovi vypráví o Borisi Jelcinovi. Ovšem poslední kaz se obrací v klad, protože důvěrný pohled do Jelcinovy rodiny obsahuje zajímavý vývoj od nadšení pro prezidentova nástupce až po první pochybnost.
Od počátku je nasnadě, co si o Putinovi myslí režisér Vitalij Manskij, ukrajinský rodák s ruským občanstvím, který snímek točil v emigraci v Lotyšsku za spolupráce se Švýcarskem a Českem. Při předávání moci v Rusku na Silvestra 1999 snímá vlastní rodinu včetně právem znechucené dcerky ve vaně, nutí k vyjádření svou manželku: „Na Jelcina ještě budeme vzpomínat jako na šťastné období,“a také z režisérova osobního komentáře čiší: My to tušili, čekali, věděli. Ovšem průvodní slovo vzniklo až dodatečně, zatímco záběry pocházejí z doby, kdy právě Manskij točil Putinovu předvolební kampaň, o níž sám tvrdí, že vlastně neexistovala: „Neměl reklamní spoty, nechodil do televizních debat, jen jezdil do regionů.“S každým záběrem se pak vnucuje otázka, proč autor materiál oprášil teprve po bezmála dvaceti letech. Navíc neobsahuje nic výbušného, snad kromě Manského debaty s Putinem o národní hymně a jmenné statistiky, kdo z volebního štábu nového vůdce přešel brzy k opozici.
Přesto mají Svědkové Putinovi silnou dokumentární hodnotu. Týká se Jelcina, až dojemného rodinného monarchy, kterému do rituálních přípitků k novému roku zábavně žvatlá malý vnuk. V rozmezí jediného roku je na Jelcinovi znát úleva, že předal žezlo, naděje v nástupce, jehož sám vybral, rozpaky, proč mu jeho kůň po vyhraných volbách nebere telefon, a nakonec hořkost, když musí uznat, že je Putin „narudlý“.