Sen o Premier League nevzdává
Dva roky ve fotbalové reprezentaci chyběl, protože v Anglii nehrál. Teď Jiří Skalák hlásí návrat.
Mohl by žehrat na osud. Litovat, že měl blizoučko k tomu, aby si v dresu Brightonu zahrál nejlepší fotbalovou ligu světa, ale nevyšlo to.
Místo toho teď Jiří Skalák oživuje kariéru o patro níž. V druholigovém Millwallu, kam v létě přestoupil po sezoně, během které za áčko odehrál jen 255 minut.
Ale stížnosti? Ty od něj ani náznakem neuslyšíte.
„Jednoznačně jsem spokojený. Šťastný, že ta šance před třemi lety přišla,“přesvědčoval včera na srazu fotbalové reprezentace, kam se vrací po dvouleté pauze. „Nikdy nebudu litovat toho, že jsem nabídku z Brightonu vzal, protože do Anglie jsem vždycky chtěl. Snad tam vydržím co nejdéle, klidně bych tam třeba i žil. Moc se mi tam líbí.“
Ale hlavní sen, Premier League, se vám zatím nesplnil.
Nesplnil, ale třeba to ještě přijde. Přece tady nebudu brečet, že jsem si tam zatím nezahrál. I tak mám už teď zážitky na celý život. Postup do první ligy, tréninky s hráči, kteří pravidelně kopou Premier League... I když jsem minulou sezonu nehrál, byl jsem s nimi každý den, jezdil jsem na zápasy, občas jsem byl na lavičce, zahrál jsem si FA Cup. Na to nikdy nezapomenu.
Postupu si ceníte víc než stříbra z Eura devatenáctiletých v roce 2011?
Určitě.
Od něj uteklo už přes sedm let. Co myslíte: nečekalo se, že se váš silný ročník prosadí víc? Že už měl teď táhnout reprezentaci?
Nemyslím, že očekávání bylo až tak velké. V reprezentaci jsou super hráči a ještě relativně nedávno tu byl Tomáš Rosický a další. To, že jsme byli stříbrní na Euru 19, to přece nemohlo automaticky znamenat, že budeme za chvíli v áčku reprezentace a potáhneme ho.
A teď? Po delší době se vracíte vy i Ladislav Krejčí, ze stříbrného Eura jsou v reprezentaci i Koubek, Kalas, Kadeřábek, Brabec. Jako by ročník 1992 zase začal nabírat na síle.
Je tu pořád dost starších, než jsme my. Ale utíká to, už je nám šestadvacet, to už je ideální fotbalový věk. Zkušenosti jsme nabrali, mohlo by to na nás už trochu stát. A jsem rád, že kluky vidím, že jsme znovu spolu. Známe se odmala, vždycky je fajn se zase vidět.
To se teď dlouho nedělo, protože jste v reprezentaci dva roky nebyl, vaše kariéra se po loňském postupu Brightonu do Premier League zadrhla. Proč, když ještě v prvních zápasech jste byl aspoň na lavičce?
Byly tam zápasy, kdy trenér střídal jen dvakrát, prohrávali jsme s Leicesterem 0:2, bylo pět minut do konce... Říkal jsem si, že tam třeba nejen mě, ale i jiné hráče mohl poslat. Ale nestalo se a postupně jsem hrál už jen za juniorku.
Těžké období?
Jo, protože den před koncem přestupního termínu mi řekli, že můžu jít hostovat – pokud seženu klub. Bylo to všechno narychlo, už tehdy se mi ozval Millwall, ale já nechtěl odejít. Věděl jsem, že to bude těžké, ale měl jsem svůj sen a chtěl o něj zabojovat. Říkal jsem si, že při nejhorším obětuju pět měsíců a zkusím to.
Jak jste kousal, že jste v áčku žádný prostor nedostal?
Ze začátku to bylo těžké, protože na něco takového jsem nebyl zvyklý. Ale po měsíci dvou jsem si řekl: Netrap se tím. Makal jsem dál na sto procent, věděl jsem, že to dělám pro sebe. Že když budu tvrdě pracovat, šance přijde. Bohužel kádr byl tak široký, že se to dlouho nedělo. Proto jsem chtěl v lednu odejít.
Ale nakonec jste zase zůstal.
Trenér říkal, že je se mnou spokojený, že mě nepustí. Přesvědčoval mě, že vidí, jak se zlepšuju, a že šanci určitě dostanu. Zakázali mi i hostování, takže jsem měl už trochu pocit, že po půlroce v juniorce to bude stejné i na jaře. Nakonec jsem opravdu šanci dostal, v poháru proti Middlesbrough, ale hned jsem se zranil a byl vlastně konec.
Kdybyste zůstal zdravý, mohlo být něco jinak?
Těžko říct. Ale pomalu jsem se do toho dostával, byl jsem v pohárových zápasech aspoň na lavici. Proti Middlesbrough mě trenér ještě o poločase chválil, že hraju super, byl se mnou spokojený... Jenže jsem si přetrhl sval v kotníku. Vracel jsem se po šesti týdnech a už to bylo těžké. Kdyby se to nestalo, asi bych ještě dostal další šanci. Mrzelo mě to o to víc, že další kolo FA Cupu jsme hráli na Old Trafford s Manchesterem United... Bohužel.
Místo pěti měsíců jste nedobrovolně obětoval vlastně celou sezonu. Štvalo vás to?
To není správné slovo. Narodila se nám dcera, zabydleli jsme se, v osobním životě všechno fajn. On už poslední půlrok před postupem byl náročnější, na chvíli jsem ze sestavy vypadl, pak se vrátil... Po postupu přišlo hodně nových hráčů, už jsem cítil, že to není ono, že se se mnou tolik nepočítá. Ale chtěl jsem bojovat.
V létě jste ale tušil, že pro vás v Brightonu nebude místo. Napadlo vás vrátit se do Česka?
Kdepak. Hned jsem věděl, že chci zůstat v Anglii. Millwall se mi ozval předtím už dvakrát, byli jsme v kontaktu, řešilo se to skoro celé léto. Jsem rád, že to nakonec dopadlo.
Vážíte si toho, že už zase celkem pravidelně hrajete?
Jo, vážím si toho víc než předtím. Když jsem přestal nastupovat, byl jsem zaskočený, nevěděl jsem, jak se z toho dostat. Ale člověk se tím nesmí trápit, musí věřit, že příležitost přijde. Fotbal mi sice radost nedělal, ale malá ano. Doma to bylo super. Vyvážilo se to.
V novém prostředí vám už fotbal zase dělá radost? Millwall je proslulý ojedinělou atmosférou a divokými fanoušky.
Vím, že dřív s nimi byly problémy, ale jsou fantastičtí. Jasně, že když přijede soupeř, je to pro něj nepříjemné, lidi skvěle povzbuzují. Ale ani nemůžu říct, že bych cítil nějakou nenávist na zápasech venku, i když vím, že naši fanoušci jsou neoblíbení. Se soupeřovými se hecují, pro nás je to super, protože atmosféra je s nimi fakt jedinečná.
Nejlepší, jakou jste zažil?
Ono se to těžko porovnává. V Brightonu to bylo taky úžasné, třeba play off o postup, pak první zápas v Premier League. Ale tohle je jiné. Specifické. Jsou to opravdu blázni, fanatici, dělají velký randál. Při zápase uděláte třeba jen skluz a spousta jich vyskočí ze sedaček a řve radostí. Je super, že jen nesedí, oni fotbalem opravdu žijí.
A fotbal? Millwall hraje typický ostrovní styl, ne?
To je fakt. Asi je to tím, že v kádru je to samý Anglán, jinak jen pár Irů, Severních Irů a jeden Skot. Docela rozdíl proti Brightonu, kde bylo pro změnu plno cizinců, často jsme chodili na večeře, vídali jsme se i mimo tréninky. V Millwallu je to trochu jiné, ale tým taky drží pospolu. Fotbalově je to opravdu klasická Anglie: nakopávané míče, tvrdost, hodně soubojů.
To vám sedí?
Sžívám se s tím. Odražené balony jdou hned do lajny, trenér chce, abych je rychle vracel do vápna, to mi vyhovuje. Není to tak, že bychom vůbec nekombinovali, ale spíš až před brankou. Vzadu je hlavní hrát bez chyby, jednoduše.
Zatím jste ve spodních patrech tabulky, přesto na vás nový reprezentační kouč Šilhavý před zápasy s Polskem a Slovenskem ukázal. Překvapilo vás to?
Upřímně, pozvánku jsem ani nečekal. Bylo to narychlo, hektické, musel jsem v poslední možné chvíli řešit letenku, ale moc jsem se těšil. Jsem rád, že jsem zpátky.
Přece nebudu brečet, že jsem si v Premier League zatím nezahrál. Tenhle sen se mi zatím nesplnil, ale třeba to ještě přijde. A zážitky mám už teď.