EXKLUZIVNÍ ZPOVĚĎ ŠTĚPÁNKOVA OTCE
„Byly to těžké a náročné časy, ale dobře se na ně vzpomíná. Když se dostaví úspěchy, vše špatné zapomenete,“říká otec tenisty Radka Štěpánka.
Slunce se ze všech svých podzimních sil opírá do osiřelých kurtů přerovského tenisového klubu. Po sezoně už zmizeli hráči, sítě i lajny, údery míčků utichly, a tak se nám spolu lépe povídá.
Vlastimil Štěpánek se posadí na prohřátou lavičku, vytáhne z kapsy telefon a společně v něm hledáme černobílou fotku. Je na ní tříletý capart, na sobě nemá vůbec nic, jen na nohou botky a v ruce raketu. Tak začínal s tenisem jeho syn Radek Štěpánek. Před pár dny se s raketou loučil jako dvojnásobný vítěz Davis Cupu i olympijský medailista.
Kariéra, jakou má jeden hráč z tisíce, se rodila ve skromných podmínkách v Karviné a v Přerově, kam se celá rodina kvůli tenisu neváhala přestěhovat. „Pro nás to byla zábava, vždyť jsme si pořád jezdili po turnajích. Ale bez mé ženy Hany bychom byli ztracení,“říká Vlastimil Štěpánek.
Už tehdy ve třech letech bylo jasné, že z Radka bude tenista?
Jakmile se Radek narodil, byla jeho první jízda v kočárku na tenis, kam taky jinam. Tehdy jsme byli v Karviné, kam jsem dostal nabídku jít hrát druhou ligu nejprve jen na jeden rok. Nakonec se to natáhlo na patnáct let, začal jsem trénovat a narodil se nám Radek. Na kurtu byl každý den, a když mu bylo jedenáct, byl ve své kategorii jednička v Československu. A dostali jsme nabídku odejít do Přerova.
A tak jste se celá rodina přestěhovali.
V Přerově bylo nejlepší tenisové středisko v republice a dostat se sem byla velká touha nejen Radka, ale každého hráče. Taková nabídka se neodmítá. Stěhovali jsme se v sobotu 18. listopadu 1989, den poté, co esenbáci zmlátili studenty na Národní třídě a vypukla sametová revoluce. Všichni, kteří nám měli pomáhat v Karviné nakládat věci, se na nás vykašlali a šli zvonit klíči na náměstí a volat „už je to tady“. Začátky v Přerově byly perné, změnou režimu se vyměnili i lidé v klubu, se kterými jsme vše domlouvali, takže jako by nás hodili do vody a museli jsme plavat. Ale Radkův tenisový vývoj se nijak nezastavil, byl jsem u něj každý den a pořád šel nahoru.
Jak jste zvládal být táta a zároveň trenér?
Když rodič vede dítě, musí mít hlavu v pořádku a k sobě partnera. Měl jsem štěstí, že jsem měl takovou manželku a Radek měl štěstí, že měl takovou maminku i staršího bráchu Martina, který hrál také tenis a výborně. Ale nebyl pro něj tak nadšený, nevadilo mu, když nešel trénovat. U Radka to bylo jinak. Byli jsme například doma, kouknu z okna a vidím, že venku prší. Starší Martin se radoval, že není trénink, ale Radek byl nešťastný, že nemůže na kurty.
Radek při rozlučce vzpomínal na skromné podmínky, ve kterých vyrůstal. Jaké byly?
Při cestách po turnajích bylo naše základní jídlo gulášová polévka s rohlíkem nebo špagety s kečupem. Na hotely samozřejmě nebylo, spávali jsme tedy v klubech na ředitelství na zemi, to bývalo třeba v Rožnově, nebo pod stanem na zahradě. Když začalo moc pršet, vzali jsme věci a lehli jsme si do chodby. A šlo to.
Turnaje jste tedy objížděli se stanem?
A především vlakem nebo autobusem, protože kvůli silným brýlím jsem nemohl mít řidičák. Jen někdy nás autem svezl kamarád. Měli jsme štěstí, že nám manželka vytvářela zázemí, jiná by nás vzala a hodila do Bečvy. Kolikrát jsme odjeli v pátek večer na turnaje a přijeli v neděli nebo v pondělí. Když jsme měli jeden den turnaj v Ostravě a druhý den v Karlových Varech, tak jsme si na nádraží v Přerově se ženou jen vyměnili bagáž se špinavým prádlem za čisté a jeli dál.
Tenis býval i před třiceti lety sport lépe situovaných vrstev. Nikdy jste neřešili, že mají ostatní lepší podmínky?
Tenisu se říkalo sport horních deseti tisíc a mezi ně jsme samozřejmě nepatřili, ale nezabývali jsme se tím. Jak můžu vzdychat, že nemám tolik peněz jako jiný? Když se budu snažit, můžu toho dosáhnout. Zadarmo to neměl nikdo a v tenisu se vždy ukáže až na hřišti, kdo co umí a také, jak to prodá. Můžete dobře trénovat, být připravený, ale jste nervózní, nevěříte si, nebo vás rozhodí zklamaný rodič křičící za plotem.
Silná sebedůvěra a bojovnost se u Radka často vyzdvihovaly. S takovou povahou se narodil, nebo ji postupně získal?
Tu si vypěstoval. Když jsem trénoval, byl třeba o dva kurty dál a hrál s rekreačními hráči nebo s veterány. Byl pořád ještě kluk, a tak se snažil, aby něco uhrál a neprohrál. Musel zažít moc porážek, ale když ztratil zápas, jen řekl „počkej zítra“. Žádné zuření, žádné plakání. Vysvětloval jsem mu, že tím stejně ničeho nedosáhne, jen sám sebe položí. Raději se snažil příště na soupeře něco vymyslet.
Měl i nějakou slabinu?
Takzvaní odborníci o něm říkali, že má špatný forhend, že se s takovým forhendem nedá hrát tenis. No a Radek byl v singlu osmý na světě a ve čtyřhře třetí, což nedokázal nikdo, jen Kafelnikov jeden rok. Na všem se musí odmalička pracovat, všechno se dá zlepšovat. Je špatné zdokonalovat chyby, dítě se musí vést tak, aby šlo nahoru. A hlavně je důležité mu pro dobrou psychiku vytvořit doma podmínky, klid a úžasné rodinné zázemí.
Je tohle recept na úspěch?
To není svíčková nebo guláš, každé dítě je jiné, ale u nás to bylo důležité. Navíc nám pomáhala i širší rodina, část v Brně, v Karviné, ve Šlapanicích, při turnajích jsme občas spávali i u nich. Také Radkův manažer byl po celou dobu jeho bratranec Tomáš Krčma. U nás to byl vždycky rodinný podnik.
Než začne tenista vyhrávat a vydělávat, musí objíždět nižší turnaje v zahraničí, což je dost nákladné. Jak jste tu dobu zvládli?
Když bylo Radkovi čtrnáct, jezdili jsme spolu hrávat do Frankfurtu ligu. Radek hrál dorost, já veterány. Něco jsme si vydělali, tak Radek sedl do letadla a letěl za to na turnaj. Za dva dny volá „tati, já jsem prohrál“. Peníze byly samozřejmě pryč, ale kdybych se měl z toho zbláznit, tak Radek rovnou skončí. Tak jsme šli a vydělali jsme další peníze. A znovu a znovu, milionkrát dokola. Byly to těžké a náročné časy, ale dobře se na ně vzpomíná. Když se dostaví úspěchy, vše špatné zapomenete.
Cítíte dnes zadostiučinění, že to všechno úsilí stálo za to?
Kdepak, byla to zábava a nepsaná povinnost se starat o dítě, kdy nečekáte, že se vám bude někdo klanět. Dělal jsem to pro kluka, protože jsem sám hrával a věděl jsem, co to obnáší a co musí podstoupit. O žádné slávě nepřemýšlíte, protože stačí zlomená ruka nebo noha a nemusíte se jí dočkat. Vždyť měl dvě operace páteře a další problémy s rukou. Jen jsme věděli, že pro ten sen musíme udělat všechno, a ono se to podařilo.
Co byste poradil rodičům, kteří touží mít z dítěte profesionálního tenistu?
Raději nic. Když někdy s Radkem sedíme a vzpomínáme, říká „tati, to není možný“. Mně naopak přijde, že to není tak dávno, kdy nám manželka na turnaj udělala řízky s chlebem, okurky a vezli jsme je v hliníkových krabicích. A když jsme měli štrúdl, byla to hostina. Ale častěji jsme dohráli v osm večer a měli jen ty špagety a kečup. Pro nás to bylo normální, ale když to dnes někomu vykládám, myslí, že si dělám legraci.
Radek v devatenácti letech odešel z Přerova do Prostějova a později do Prahy, ale vy ne. Proč jste u Bečvy zůstali?
Přerov je pro nás krásné město a tenisový areál máme sto metrů od domu. Nedovedu si představit, že bych jezdil hodinu na trénink a hodinu zpátky.
I v jedenasedmdesáti stále hrajete a trénujete?
Stále trénuju děti a mám tu jednu hráčku, Aničku Jelínkovou. Pochází z jižní Moravy a má šikovné rodiče, zapálené pro sport. Všechny tyhle historky jí vykládám a ona to chápe, jak jen to třináctiletá holka dokáže. Pokud vydrží, bude jednou hodně dobrá. No a já si ještě pravidelně chodím zahrát deblíky, abychom se u toho s kamarády mohli pohádat.